Jé už začíná svítat. Tak se protáhnu… Co to tady je chlupatýho? Hlava. Ta není moje. A proč nemůžu pořádně pohnout nohou. Tak se na to podíváme. Roman. Jeho noha přes mou nohu. A ta ruka. Přímo na mých prsou. Ještě že mám deku. A rarášek v mozku se ozval. „Děláš dámičku, ale je to pěknej chlap. Přiznej, že bys ho chtěla. Jen si to přiznej.“ Rarach zatracenej. No, ale má pravdu. Pozor Románek se probírá, budu dělat že spím, ať se necítí trapně. Vlastně já ho můžu sledovat, neví o tom, že koukám. Ha už něco tuší. Jo snaží se hýbat pomalu. Přesunul nohu. Sundal ruku. Dívá se na mě. Škoda že nevidím jeho výraz. Kontroluje jen jestli spím, nebo se na mě dívá se zalíbením. Zvedá se po špičkách odchází. Tak jo chlapče. Posuneme náš vztah dále. Dám ti chvilku. A teď jdu za tebou, ale žádné převlékání, jen v apartním nočním dlouhém tričku.
„Dobré ranko. Jakpak jsme se vyhajali.“ Snad pochopí mou narážku.
„Ehm… No… Promiň.“ Přísahala bych že zčervenal. „V noci se pode mnou rozpadla ta postel v pracovně a spát na sedačce už nemůžu. Děsně mě z toho bolí záda. Tak sem si lehl za tebou. Omlouvám se. Hned koupím novou postel.“ Chudák se cítil trapně, ale musím mu to udělat ještě horší.
„Chápu. Vlezl jsi za mnou. Ne náhodou na mě? Co ty propletený nohy. A ta ruka na mém poprsí? Co?“ Snažila jsem se dát svému hlasu veselý tón.
„Ne… fakt promiň. Ještě jednou se omlouvám. Už se to nikdy nestane.“ Cítil se asi hrozně.
„Já se ale vůbec nezlobím. Vůbec mi to nevadí. Podívej, už jsem o tom přemýšlela. Můžeme klidně spát na jedné posteli vedle sebe. Kdyby to bylo nějak moc kritické, tak dáme mezi sebe nějakou desku. A pokud nám to spolu bude klapat nemusíme spát vedle sebe, ale spolu.“ Já mu tady nabízím sex? Lekla jsem se svých slov. I když na druhou stranu…
„Tak dobře.“ Bylo vidět že mu to v hlavě šrotuje. „Budu tedy spávat VEDLE tebe, ale pro jistotu seženu tu desku.“ Zřetelně se mu ulevilo.
„To je hodin. Musím mazat, Peťa už čeká.“ Popadl rohlík a šel se obout. „Přijedu až večer, ale budu spěchat. Ahoj.“ Bouchly dveře a byl pryč.
Uvařila jsem si kávu. Romanův kávovar byl super. Stejně jako další vybavení kuchyně. Indukční sporák a horkovzdušná trouba. To se bude vařit. Ovládání pro blbečky. Hm chtělo by to ke kávičce cigárko. Hele to je náhodička. Romča tu nechal cigára i zapalovač. Tak ukaž. Aha. Díra do krku je moc velká. Nechci vdechnout celou hořící cigaretu. Bude se vynalézat. Papír, lepící páska, nůžky. Tady to takhle omotám. Slepím. Ještě trochu pásky. Dobrý. Tady papír dokola. Mám to. Trubička z lepící pásky s ochranným kroužkem. Redukce mezi cigaretou a krkem zabraňující vdechnutí celé cigarety. Chystejte Nobelovu cenu. Tak mikinu a hurá na balkon. Káva skvěle hřeje a zvedá náladu. Ale ta cigareta. No dost silná. Brr… Je mi zima na nohy. Tak a honem do tepla.
Tak co dnes budu dělat. Vyzkouším, jestli dokážu přešít nějaké staré svršky. Možná bych zvládla i něco s notebookem. Každopádně uvařím něco Romčovi k večeři. Tuším, že je tam kousek vepřového a brambory mám. Výborně řízek s brambůrkem. Jak to tady má se solí a tak dál. Krásný skleněný dózy. A mají i plastický nápis. Sůl, cukr, mouka, strouhanka. Dokonce v nich i něco je. Ukaž. Hmm… No ta jeho Marta musela být kus jelita. Vždyť má prohozený cukr a sůl. Ale raději mu zavolám.
„Mobile volej Roman.“ „Volám… Roman.“ Už to zvoní. „Ano zlato.“ Už si mě uložil.
„Prosím tě, víš že máš prohozenej cukr a sůl?“ V pozadí můj skvělý sluch poznal Petra „To je ta tvoje jo?“
„Jo vím, sorry zapomněl jsem ti to říct.“ Omluvil se.
„Já už to spravila, tak aby sis neosolil kávu. Teď už popisky sedí. Už vás nebudu zdržovat kluci. Hlavně dobře dojeďte.“ Popřála jsem jim.
„Taky se měj fajn. Ahoj.“
To by byla jedna věc. A jde se šít. Pěknej stroj. Tady je pedál, tady nit. Aha do zásuvky a už to vrčí. Průšvih. Nit vůbec nevidím a barvy to jsem taky mimo. Takže asi nic, snad později.
Tak co můj noťásek. Dobrý. Prohlížeč. Jé Romča mi ho včera připojil na wifi. Tak prohlížeč. Zvětšit písmo. Jsem jak Husák na každým řádku maximálně dvě slova. Hihi. Objednáme si něco na sebe. No tak asi ne. Ty tvary jsou moc hrubý a barvy nepoužitelný. Tak přesně takhle se rozmrzele vypíná počítač.
Půjdu si dát cigárko snad mě to uklidní. Ták. Ale výhled je tu krásnej. Ty domečky dole musí být tak hezký. Kdybych jenom líp viděla.
„změna rozlišení“ Ó. Můj milovaný modrý nápis mě vyslyšel. Jo zase o něco lepší. Tohle je silnice. Tam to by mohl být mrak na obloze. Takovej hranatej jako z Minecraftu. Ale pořád černobílý. Otestuju si to v bytě. Jo o hodně lepší. Nit ještě pořád ale nevidím. V předsíni je velký zrcadlo. Tak se ukaž holka. Juj. Jo. Pěkná. Postavička… hmm… Lepší než Klára. A ten krk. Vždyť to není zase tak děsivý. Akorát si přijdu nějaká malá. Už se nedivím, že mě Roman ze spaní ohmatává. A teď … Au. Zase mě začíná bolet hlava. A kontrolka zraku problikává žlutě. Honem zavřít oči. Po hmatu to zvládnu do postele. Začíná mi to dávat smysl. Zdřímnu si abych ulevila mozku. Dřív to přejde.
Tak sis pospala, Andulko… Kolik je hodin? 16:45. To jsem
prospala snad půl dne. Ostuda.
Co oči, nebo teda kamery? Drží. Kontrolka zraku je modrá, občas blikne. Když se
pořádně soustředím, pořád vidím svět složený z malých černobílých čtverečků.
Myslím, že pokud se to ještě trochu zvedne, budu vidět normálně.
Jejda, mám hlad. Tak kuchyně, pitíčko. A cokoliv do mixéru. Já jsem holka nenáročná, sním všechno.
Na vaření je ještě čas. Tak co uklidit tu šatnu. Ukaž. No… na takový zmatek ani tohle rozlišení nestačí. A co ta rozpadlá postel. Jo, pracovna. No to je něco. Nejen že tomu uletěly nohy, ono se to snad zlomilo v půlce. Starý dřevo. Divím se, že to vydrželo tak dlouho.
Trošku to poklidím. Ta matrace je taky na vyhození, opřu ji tady. No tohle chce rozšroubovat. Ne. Nářadí bude určitě v šatně. Teď, můj zázračný hmate, služ své paní.
To je ale zmatek. Tahle bedna je těžká. Jak se to otvírá… Aha. Bingo. Kleště, šroubováky, klíče i kladivo. Všechno dost opotřebované, ale bude to stačit. Tady povolíme, vyšroubujeme.
Za hodinku byla postel demontovaná. Matrace opřená o zeď, dřevo pěkně na jedné hromádce, šrouby a matky v kelímku od jogurtu. Bedna s nářadím byla natolik důležitá, že v přeplněné šatně dostala místo hned u dveří.
Do večera bylo pořád spousta času. Pohled mi upoutaly dvě kytary v koutě pracovny. Jedna akustická s širším krkem, druhá elektrická s čudlíky na přední straně a ikonickou páčkou. Vzala jsem do ruky tu první. Přejela po strunách a můj citlivý sluch zaúpěl bolestí. Rozladěná.
Princip byl jednoduchý: kolíky na hlavě přitahovaly jednotlivé struny. Několik minut brnkání a kroucení. A výsledek? Nádherný souzvuk všech šesti strun. Bavilo by mě umět na něco hrát.
Vzala jsem druhou kytaru. Její stav byl podobný, taky rozladěná. Brnkala jsem a dotahovala struny, dokud to zase nebylo perfektní. Jenže tahle kytara byla skoro neslyšitelná. No jasně, je elektrická. Tady je drát… vede do téhle bedny. Zesilovač. Vrátila jsem kytary na místo a šla udělat řízky.
Šlo to bez problémů. Tentokrát žádná spálenina. Indukční sporák se dal monitorovat sluchem. Plotýnka chvilku vrněla, když se nahřívala, a pak zase ztichla. Večeře byla připravená.
Roman dorazil chvilku poté.
„Ahoj, zlato,“ zahlaholil.
„Skvěle. Zrovna jsem dovařila. Až budeš chtít, máš tu řízečky.“
„To je príma, mám hlad jako vlk,“ slyšela jsem ho z koupelny.
„No to je luxus. Řízeček, brambůrky, pivečko.“ Lehce mě políbil na krk.
„A co ty?“
„Já už jsem po jídle.“
Zásadně jsem jedla a pila tak, aby to Roman neviděl. Přece jen to bylo dost
nepřirozené.
Večer pak proběhl celkem klasicky. Nenucený rozhovor, sdělování novinek a shlédnutí filmu. Roman byl zjevně hodně unavený. Když navrhoval pustit si další film, bylo vidět, že se už přemáhá. Raději jsme šli spát.
Romča usnul prakticky okamžitě, jakmile zalehl. Mně to tak rychle nešlo. Musela jsem ještě usměrnit několik myšlenek. Ten zrak… Co udělat, aby se mi ještě zlepšil? Evidentně potřebuju nějaký podnět. Ale jaký? Třeba je to už maximum. I tak, zaplať pánbůh za to.
Nemůže se to ale třeba zhoršit? Soustředila jsem se. Třeba si můžu zrak zhoršit… Co? To ne! Zrak se mi skutečně zhoršil. Ne, ne. To nechci. Zlepšit zrak. Uf. Už je to dobrý.
Že by… Soustředit se… zlepšit zrak. Funguje to. Zase vidím o něco líp. Zajímavé je, že vidím slušně i po tmě. To bude tím černobílým viděním.
Tak schválně. Zlepšit zrak.
„Nutná kalibrace,“ oznámil modrý nápis. Vedle čtyř kontrolek se objevily čtyři
prázdné čtverečky. Co to má být?
No dnes už ne. Ale zítra ráno se na to zaměřím.