S hajným Břéťou jsem byla domluvená už delší čas, že mě vezme v noci do lesa na čekanou. Normální lidi by šli ve dne, ale já zas tak normální nebyla. Moje noční a termální vidění mi umožňovalo pozorovat i zvířata na která přes den nenarazíte. Jediný, kdo můj noční výlet nenesl moc dobře byl Roman. Sice tvrdil, že o mě nemá strach, ale nějaký pud ho nabádal k opatrnosti. Když mu Břéťa slíbil, že se mě dotkne jenom když zahučím do díry po pařezu. Tak se můj drahoušek uklidnil.
Z posedu nad mýtinou byl skvělý výhled. Břéťa potřeboval drahý dalekohled s nočním viděním, a i tak viděl vše jen v odstínech zelené. Zato moje kamery to bylo něco jiného. Obraz ostrý, barevný a dal se přiblížit lépe než dalekohledem. Při kombinaci s tepelným viděním, mi pak neunikla ani myš. Byla to krása. Ale kolem třetí ráno se začalo ochlazovat. Moje legíny na to fakt nebyly stavěné. Vyrazili jsme domů.
Nebylo to daleko od naší elektrárny, když mě upoutal podivný zvuk. Takové zadrnčení. A šlo to někde shora. Ale nad námi nebylo nic. Ani žádný pták. Jen upoutaný balón s větrnými turbínami. Ale ten byl nějak našikmo. Jeden z kotvících kabelů nebyl napnutý, ale visel volně. Upozornila jsem na to Břéťu.
„Já tam nic nevidím, ale věřím že ty jo. Víš, co zavolej raději Martinovi, ať to zkontroluje.“ To byl dobrý nápad.
Martin byl sice naštvaný, že ho budím, ale řekl že tam raději zajde. A protože jsem holka zvědavá, táhla jsem tím směrem i hajného. Poblíž dalšího kabelu jsme zahlédli světlo z baterky. Kurnik ten Martin je ale rychlík. Pomalu jsme se blížili. A znovu něco zadrnčelo. Druhý kabel visel volně z balónu. A teď sem zahlédla tmavou postavu s něčím dlouhým v ruce. Přiblížila jsem si ji. Ne Martin to nebyl. Tenhle měl na hlavě kuklu. Od ufologova domu se začalo přibližovat světýlko. Ano to už je Martin. Postrčila jsem Břéťu správným směrem a tlačila ho před sebou. Kukláč mířil k poslednímu kabelu. Ten už nesmí přestřihnout, jinak je vesnice bez elektřiny. Konečně ho Břéťa uviděl. Ale tento hajný, který se nebál ani rozzuřeného divokého kance náhle strnul a evidentně nevěděl co má dělat. Martin mezitím v kuželu své baterky sabotéra spatřil také a rozběhl se k němu. Zakuklenec poznal, že má problém a začal prchat. Naštěstí přímo k nám.
„Břéťo! Pušku!“ Nakopla jsem hajného. Evidentně to potřeboval. Strhnul z ramene kulovnici a zavolal: „Stůj! Nebo střelím.“ Jeho slova podpořil i zvuk závěru nabíjené pušky ráže 0.243.
Sabotér se zastavil.
Břéťa s Martinem ho pak odvedli do domu a přivázali k židli. Já mohla maximálně nakukovat oknem. Nikdo cizí nesměl vědět o mé abnormalitě. Za okamžik přišel i Jirka Prouza. Chlapi se dohodli, že lumpa nejdřív vyslechnou a až potom zavolají policii.
„Tak povídej ptáčku. Copak ti tak vadí na našich balónech?“ Začal Martin.
„Hele. Klidně vám řeknu všechno vy balíci. Prostě sem dostal zakázku a plním ji.“ Nesnažil se zapírat.
„Dobře. Tak tedy rozumně. Od koho jsi dostal zakázku?“ ptal se Martin dále.
„Nevím. Došel email se zadáním práce. Po práci dojdou peníze na účet. Od koho je mi srdečně u prdele.“ To moc dobré nebylo, ten nic neví a vědět nechce.
Chlapi šli do kuchyně udělat si kafé a já volala Romanovi. Jen koutkem kamery jsem postřehla, jak se najednou rozletěli dveře a sabotér z nich vyběhl směrem do lesa. Okamžitě jsem upozornila kluky. Vyběhli sice, ale na cestě je málem přejelo černé sportovní auto, které s řevem proletělo vysokou rychlostí přes vesnici. Sabotér byl v trapu.