Naše plány rozjel soused Květoš Blažek. Dorazil z města v doprovodu tahače, který před radnicí složil úplně nový bagr.
„Květošu, cos to dotáhl za mašinu?“ ptal se starosta, kterého hluk vytrhl z přemýšlení.
„To je můj příspěvek na splnění socialistického závazku, soudruhu,“ zasmál se bývalý podnikatel a pak dodal: „No… někdo mi něco dlužil, a tak jsme provedli výměnu.“
Mezitím už na kopci naši tři vynálezci opravovali kotvení balónu. Donesla jsem jim oběd a pak už zůstala. Práce se nevyhnula ani mně.
„Ančo, hasák!“ volal Jirka. Za chvilku.
„Aničko, prosím třináctku klíč,“ požadoval Martin. Potom.
„Zlato, tady to chytni a pořádně drž.“ Na Romanův pokyn jsem držela kabel.
Pak foukl vítr a já najednou plachtila vzduchem, až za mnou sukýnka vlála. Kluci se smáli.
K večeru byl balón řádně ukotvený a plně funkční. Ten druhý, vyfouknutý, kluci rozebrali a odnesli.
„My nebudeme mít záložní balón?“ zajímalo mě.
„Ne,“ pronesl lakonicky Jirka. „Místo toho máme tohle.“ Zavedl mě do své dílny a hrdě ukázal na velké soustrojí. Nedalo se moc poznat, co to je. Spousta trubek a kabelů kolem kovového čehosi. Lopatky turbíny jsem ale poznala hned. Na konci byl zřejmě generátor, podle nápisu „ČKD“ na výrobním štítku.
„Kam to dáme?“ byla moje logická otázka.
„Zakopeme to pod zem, aby to nešlo sabotovat,“ prohlásil rázně Roman.
Vodárenská společnost, kde měl Jarek Váňa kamaráda, se k nám zachovala velkoryse. Náš plán s vlastním vodovodem uvítali. Dokonce ani nechtěli zpět trubky vedoucí obcí. Prý jsou odepsané a můžeme je použít dle libosti. Hlavní přípojku ale rušit nechtěli. Souhlasili s oddělením vodovodních systémů kohoutem.
Aby bylo možné vybudovat v naší obci vlastní vodovod, musel se nejdřív najít dost vydatný pramen. Lidé věděli, že tu někde je, ale nikdo si nebyl jistý kde. Podle tiskové agentury Staníková by ho ale uměl najít Daniel Černý. Byl to podivín, který o sobě prohlašoval, že je mistrem magie a lovcem duchů. Bydlel v oprýskaném, temném domě hned vedle fary.
Všichni měli moc práce, tak jsem se za ním vypravila sama. Dům vypadal strašidelně. Zvonek nikde, takže bylo nutné zabouchat na dveře. Chvilku nic. Pak se dveře otevřely. Místo uvítání mě Daniel polil svěcenou vodou a zasypal solí. Teprve potom si viditelně oddechl.
„Super. Nejsi duch ani démon a na upíra ti chybí zuby,“ bral to naprosto vážně.
„No… také přeji dobrý den, pane Černý,“ asi to znělo dost sarkasticky.
„Jo, promiň. Ale jistota je jistota,“ přešel rovnou na tykání. „A říkej mi Dane.“
Pozval mě dál. Standardní nepořádek, který vzniká, když chlap bydlí sám, byl tady o něco výraznější. Navíc byly po zdech namalované různé symboly. Sedli jsme si a začali probírat, jak najít pramen. Dan chvilku listoval ve svém deníku a pak prohlásil, že to není problém. Provede malý rituál, najde virguli a půjdeme na to. Celou dobu fascinovaně pozoroval můj krk. Nakonec mě poprosil:
„Prosím, můžeš si z krku sundat ten gumovej cosi?“
Sundala jsem svůj vrchlík.
Vzal mobil a začal fotit. Trošku jsem mu zapózovala. Vypadal nadšeně.
„Dane, co tě na tom tak fascinuje? První chlap, který mě takhle uviděl, omdlel z leknutí.“ Byl to Roman a bylo to už dávno.
„Hele, přesně takhle vypadá zneškodněná upírka. Jenže na rozdíl od tebe je mrtvá.“ Přiznávám, bylo to poněkud morbidní, ale vzhledem k jeho zájmům to docela sedělo.
Následně jsme vyrazili hledat vodu. Nejlepší místo bylo mezi kopcem Bařiny a kostelem. Dan si místo chtěl označit klackem, ale nešel mu zapíchnout do země. Narazil na cosi tvrdého. Začal hrabat svým věrným loveckým nožem.
„Tady asi nebude úplně ideální místo,“ zamumlal.
Vyhrabali jsme totiž rozpadlou dřevěnou bednu. Na jednom prkýnku se dochoval jediný symbol.
Hákový kříž.
To nás trošku brzdilo. Bylo obecně známo, že v těchto místech se nachází munice z druhé světové války. Bagr jsme sem pustit nemohli. Dan si ale věděl rady. Požádal mě, abych nález hlídala a odešel pro něco domů. Vrátil se s detektorem kovů. Až do večera jsme procházeli okolí a hledali. Označili jsme pět míst. Ukázalo se, že Dan na vojně sloužil u pyrotechniků.
Druhý den mě vzbudila série výbuchů. Šlo to někde od Bařin. Rychle jsem se oblékla a spěchala se tam podívat. Na místě už bylo několik sousedů. Ještě včera celkem pěkný okraj lesa, dnes vypadal jako po bombardování. V jednom z kráterů stál Dan se širokým úsměvem na tváři.
Začalo se nám povážlivě nedostávat peněz. Starosta sice zažádal o dotace, ale jeho žádost se jaksi vypařila. Ale lidé věděli, že tady jde hlavně o ně. Proto každý, kdo mohl si vzal půjčku, nebo vyklepal prasátko. Něco málo se povedlo získat lesákům prodejem dřeva, které jim svým výbuchem natěžil Dan. Aby v tom byl pořádek, ujala se účetnictví radnice Jarka Horáková.
Celkem rychle vyrostl na kopečku Bařiny vodojem. Pramen navrtaný odbornou firmou v hloubce kolem padesáti metrů, byl velice vydatný a kousek od vodojemu. Položili jsme trubky a kabely k čerpadlům. Vesnice zas měla funkční vodovod.
Podle televizních zpráv, se povedlo novému premiérovi v rekordním čase sestavit novou vládu a prezident ji bez dlouhých tahanic schválil. Pomůže to i Muklovu?
Na vršku pod naším balónem vznikl betonový podzemní objekt. Ještě neměl střechu. První turbína byla už usazená a na druhé naši vynálezci pracovali. Nastal ale nečekaný problém. Úložiště EnDoProK nebylo možno jen tak lehce přesunout. Roman mi to trošku vysvětlil. Celý přístroj je sestaven z dvaceti kapes kam se ukládá energie. Jenže při odpojení kapsy a jejím nechtěném zkratování, se energie uvolní. A protože se ukládá do prostorové deformace, dojde k silné implozi. Jirka Prouza to spočítal a výbuch jedné kapsy hodnotil kilotunách TNT. Moc mi to neříkalo. Proto mě Roman ujistil, že kdyby celý plně nabitý EnDoProK vybuchl, měli bychom tu druhou Hirošimu. Řešení bylo naštěstí prosté, nechat lidi celý přístroj vyčerpat.
Starosta chtěl hned pokračovat stavbou čističky odpadních vod. Ale Jarka mu spočítala, že na to už prostě nemáme peníze. Teď by se nějaká dotace vážně hodila.