V úterý vždycky ráno jezdí popeláři. Nebylo tomu jinak ani dneska. Vzbudili mě o půl osmé. Románek už tady nebyl. V kuchyni na stole ležel do papíru vyrytý vzkaz. „Nastavil jsem ti mobil na hlasové ovládání. Stačí říct mobile volej Roman. A objednal jsem jídlo na košíku.“
Tak jo. Kávičku, ta musí být. Něco na papání. Trošku se osprchuju. Aha obvaz. Jak to asi vypadá. Nevidím, tak hmatem. Vůbec to nebolí. Tady to bylo… Nic tam není. Jako bych se ani neřízla. Budu si na to dávat pozor, ale raději to ještě přelepím. Sprška. Trlala lá.. echn echn. Kozo hloupá chceš se utopit. Kde jsou ty náplasti… jo tady. Zalepíme. Tak. Pustím si bednu. „Au“ Zatracenej stolek. Jé. Já to řekla. Úplně samovolně. Přesně jako dřív. Tak… písničky. Jé. Viva La Vida od Coldplay.
„Listen as the crowd would sing. Now the old king is dead, long live the king…”
A hele nápis. „hlas plně funkční“ Hustone máme zelenou.
Moje nálada byla skvělá. Zkoušela jsem si nové oblečení, které včera Roman nakoupil. Všechno mi sedělo skvěle. Hlavně ty nové legíny jsou tak příjemné a hlaďoučké. Nechám si je na sobě. Sice jsem si nedělala naděje, že by to bylo bůh ví jak kvalitní, ale pro teď to stačilo.
Vyrušil mě zvuk zvonku u dveří. Proboha. Kdo to je? Takhle přece nemůžu nikomu otevřít. Mám dělat, že nejsem doma? Bouchání na dveře.
„Kurnik, si objednaj zásilku a nejsou doma.“ Zaslechla jsem tiché nadávání za dveřmi.
A najednou nápad.
„Kdo tam?“
Hlas za dveřmi reagoval. „Košík.cz, mám tu pro vás zásilku.“
„Kolik to dělá?“ Byla to logická a automatická otázka. Proboha, snad nebude chtít peníze. Jak bych mu je asi předala.
„Je to zaplacený.“ Uf, to je fajn. „Kráva, si ani nepamatuje že to zacvakala.“ To si řekl pro sebe, ale máma si ten sluch nějakej lepší, když to slyším.
„Nechte to prosím za dveřmi, jsem teď ve sprše.“ Lež jako věž, ale teď to bylo nutné.
„Jasně, máte to tu. Pěkný den.“ Evidentně byl spokojen. „Si čvachtá kachničku a já si můžu nohy ulítat.“ Asi mám fakt super sluch. Tu poslední větu jsem určitě neměla slyšet.
Na chodbě klid. Tak teď rychle otevřít, popadnout tašku, druhou třetí… Ten Roman snad ten obchod vykoupil. Už tam nic není, rychle zavřít. Hihi. To je stejný pocit jako kdybych byla úplně nahá. Toho je. Musím jít nadvakrát. Pomalu opatrně, ať něco nerozbiju. Konečně to je v kuchyni.
Potraviny byly uložené, lednice praskala ve švech. Troška cvičení nemůže škodit. Cvik „holubička“ mi při mé dřívější váze, nikdy nešel. Ale teď. Stála jsem na jedné noze naprosto stabilně a hlavně dlouho. Nějaký zvuk na chodbě. Nejsem žádná drbna, jen si otestuju super sluch. Trošku soustředění. Kroky a nějaké ťapkání. „Žoliku, co tam zase očucháváš? Fuj je to. Pojď. Musíš se vyčurat.“ No jo. Sousedka Kropáčková a její pudlík Žolík. Milá paní.
Sedačka v obýváku teď bylo mé oblíbené místo. Byla najednou tak velká. No když má člověk poloviční zadek… Stejně by mě zajímalo, jak to ve mně funguje. Třeba ten sluch. Nějakej mikrofon či co. Ale vím kde to je. Tady na krku. Hmm. Zatlačit. Jo to je ono. Jako by mě někdo strkal prst do ucha. A vlevo taky. Takové tvrdší cosi. A jsou dvě? Jasně stereo. A to mluvítko? Jo jo přesně tady. Trochu ho pomačkám když mluvím. „Jedna… dvě… tři…“ Ono se to přizpůsobuje. Tak že když si vezmu tuhle tlustou bundu. „Halo… Halo, jak mě slyšíte.“ Fakt. Tón hlasu i jeho intenzita se samy dorovnají. Tak co mám ještě. To slavný Romanovo gyro. To by mohlo bejt tady. Klíční kost a… Ouha se mě úplně zamotala hlava. Tohle mačkat nebudu. A co nějaký vidění. Ale to by muselo koukat ven. Nejakej objektiv. Co to tady je? Tvrdý… A druhý… Vepředu na krku, hned pod jeho hranou. Takže dvě asi kouzelný kamery. Ale pod kůží? Třeba fungujou, ale přes kůži nevidí. Tak hloupí snad Kruezané nejsou. Musí za tím být ještě něco. Zařízení, jsou teda čtyři. Ale kontrolky mám jenom tři. Doufám, že se to jenom zatím neaktivovalo. Snad to není rozbité. Dáme tomu čas.
Co budeme dělat odpoledne? Dala bych si nějaký film. Sice ho neuvidím, ale můžu si představovat co se tam děje. Tak jdeme na to. No asi prd. Ale už poznám jednotliví stanice podle toho co nezáživného tam zrovna je. Nudá. Bez očí se tak špatně něco dělá. Co asi dělají slepci celý den. Ti si aspoň můžou zajít na procházku. Já nikam nesmím. Ne, že bych se styděla za to že nemám hlavu. Ale pro ostatní lidi by to byl šok. Například s Romanem to řízlo o zem. A to je chlap kterej, se jen tak nelekne. Slabším povahám bych mohla přivodit infarkt. Bože jak mi ta hlava chybí… A je to tady. Trudomyslnost. Anče prober se, tvoje kebule si lítá bůh ví kde. Musíš fungovat bez ní. Trochu života do toho umírání.
Poklízet byt. To byl dobrý nápad. Vše se dalo dobře nahmatat a co kam patří přece vím. A když jsem byla v tom uklízení, nebyl problém naskládat staré oblečení do krabice. Pak to třeba odneseme do armády spásy. Jenže po nějaké době, zase nebylo co dělat.
Tak si dám relaxaci. Jak je to dlouho, co jsem si jen tak lehla a nechala plynout myšlenky? Děsně dlouho. No… Pootevřu si okno, je tu moc teplo. „Rdndnd…“ Haha. To byl ten starej pán ze dvojky se svým trabantem. Vždycky ho leští před garáží a nedá na něj dopustit.
„Haf…haf…“ Ale nějakej velkej pes. „Astore. K noze. Tak je hodný.“ No jo. Psů je tady plno.
„…byste nevěřila jak je to tam levný.“ Nějaká paní. Podle hlasu starší.
„Nepovídejte. A to je tam jak za komoušů bejvala masna?“ A má kamarádku.
„Jo přesně tam a mají tam…“ No zajímalo by mě co tam mají, ale už jsou z doslechu.
Fakt líp slyším. Dřív by mi to uniklo.
„Uá! Mamí! On mě bijé!“ Tak řvaní děcek poslouchat nemusím. Ha a je to. Teď už zvuky z ulice nevnímám. Super. Můj sluch je navíc i chytrej. A co hlas? Zvládnu třeba pískat? „Fiů fi“. No fakt. Mám super smysly. Třeba jsem česká Supergirl.
Jen jsem se tak válela. Chvilku poslouchala kde se co šustne, chvilku si jen tak pískala.
Trošku mě zmátla jedna událost. Už pro mě nebyl problém představit si podle zvuků co se asi děje. Uslyšela jsem velice vysoký, táhlý tón. Po chvíli se z venku ozval zvuk běžícího psa. Zastavil se. A jeho pán ho pochválil že krásně poslouchá. Bylo tam i takové tiché cinkání, řekla bych řetízku o něco kovového. Jasně. Píšťalka na psy. Pro lidi není slyšitelná, ale pro mě ano. Zlákalo mě to k pokusu. Představila jsem si že zvuk píšťalky vydává moje mluvítko. A skutečně. Zvuk jsem vydala a zároveň slyšela. Pes venku bohužel taky. Běžel ke mně, ale jaksi do prvního patra paneláku se dostat nemohl. Chudák. Dostal od pánečka vyhubováno.
Večer se blížil. Poslechnu si co je nového ve světě. Zapnula jsem televizi a už zcela bezpečně zvolila kanál kde bývaly zprávy.
„…jsme se našemu velvyslanci v Jeruzalémě. Dobrý večer pane velvyslanče.“ Říkala zrovna redaktorka. „Dobrý večer.“ Odpověděl velvyslanec.
„Jaká je v Izraeli situace a nebyl zraněn…“ Ptala se redaktorka.
Ale v tu chvíli zarachotil klíč v zámku.
„Ahoj Aničko. Tak jsem konečně tady.“ Jasně, že to byl Roman. Kdo jiný.
Vyletěla jsem jak píchnutá šídlem.
„Ahoj. Romčo. Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo.“ Vypadlo ze mě asi víc, než bych chtěla.
Závan vzduchu prozradil, že prochází kolem mě.
„Moc ti to sluší. Ale tohle si prostě nemůžu odpustit.“ Prohlásil.
Lehoučké plácnutí po mém zadečku. Jiná by se pohoršovala nebo urazila. Mě to ale docvaklo hned. On mě tím chválí. Líbím se mu. Prostě jsem kočka.
Sdělila jsem Romanovi svoje postřehy nashromážděné za celý den. Poslouchal pozorně. Nepřerušoval mě, jen občas souhlasně zabručel.
„Tak to bych pro tebe něco měl.“ Prohlásil. A za chvilku mi vtiskl do ruky malou krabičku s drátem.
„Na tomto pevném disku mám plno filmů. Je to můj odpočinek po práci. Teď úkol. Připoj to k televizi. Já si zatím dám něco k jídlu. Mám hlad jak vlk a ztrhanej jsem jak péro z budíku.“
Odešel do kuchyně. Myslel si, že jsem technický nedouk. To asi ne. Tak fajn. Najít televizi, brnkačka. Disk má na drátu… jo, USB. Moje televize má čtyři. Tady vzadu. Proč to nejde zasunout. Aha opačně.
„Hotovo pane šéf.“ Nahlásila jsem splnění úkolu a odebrala se zpět na sedačku.
„Hned tam budu.“ Zavolal. „Co ta tvoje zraněná packa?“ Donesl si jídlo a posadil se vedle mě. Zároveň si přitáhl mou pravou ruku.
„V pohodě.“ Cítila jsem jak odlepil náplast.
„Šibalko, tu druhou.“ Otočila jsem k němu obě ruce dlaněmi nahoru.
„To… není možný.“ Trochu se zadrhnul. „Vždyť to bylo dva cenťáky dlouhý a kdoví jak hluboký.“
Dloubal mě prstem do dlaně.
„Nebolí? A tohle?“ Najednou se rozesmál. Co se děje, čemu se směje?
„Jé to je legrační, snažíš se vyjádřit zápor, a přitom kroutíš zbytkem krku.“ No jo to byla síla zvyku.
Shodli jsme se na tom, že mám asi od mimozemšťanů nějakou schopnost se rychleji uzdravovat. Kdo ví, co všechno do mě nacpali.
Na dnešní večer jsme vybrali oblíbený český film „Pelíšky“ Ten zná z paměti snad každý. Byla to zábava i bez obrazu.
„…kytáru jsem koupil kvůli tobě…“ Zpíval hlas Václava Neckáře. Přidala jsem se a pomyslela si, že jeho hlas tam určitě sedí lépe než můj. „…celej tátův plat. Ta ještě dávno byla…“
„Ančo.“ Vydechl Roman. „Ty máš hlas jako Neckář.“
Tak tu máme další vlastnost. Napodobování hlasů.
Románek byl chudák tak utahanej, že ke konci filmu usnul. Až teď mi došlo, že ho držím celou dobu za ruku. Nebránil se, věděl, že morální podporu skutečně potřebuju.
Před spaním jsem si dala předsevzetí. Zítra Romčovi uvařím. On toho pro mě dělá tolik, ať taky udělám já něco pro něj.