Nové ráno. Aahh. Auvajs. To mě píchlo u srdce? Na infarkt jsem snad moc mladá, ne? Ha. Tak ne. Máme tu třetí kontrolku a zase bliká žlutě. Co to bude tentokrát? Můžu si vybrat. Zrak, řeč, chuť, nebo čich. Logicky?
Zrak – nějaká kamera, ale to by někde koukal objektiv.
Řeč – to chce hlasivky a jazyk. Hlasivky jsou někde tady. No, to by být mohlo.
Chuť – to chce mlsný jazýček. Nemáme.
Čich – nos. Taky nemáme.
Nechám se překvapit.
Aha, dodávka před barákem. Vietnamcovi dovezli nové zboží. Velikosti XL nevedl, ale teď by tam už něco na mě určitě měl. Anče, neblbni. Takhle nemůžeš ven! No nic. Do práce nemusím. To je pohodička.
Kolik je? 8:30. No, dobrej čas. Romča ještě spí? Poslechneme si. Tak pěkně krček na dveře. Brr, to studí. Nic neslyším. Tak pomaloučku, potichoučku…
Jéé. Blbej koberec. To je stolek… Ty jo, mít hlavu, tak jsem si ji o něj rozbila. Hmm… sedačka prázdná, studená. No někdo musí makat, když já se flákám.
Co to, že bych měla šelest na srdci? To ne, ale tady jo, trošku výš. Něco ve mně jakoby rachotí. Počkám a uvidím.
Záchodek, koupelna. Nečesat. Kuchyňka. Drahoušek Roman udělal mi kafíčko. Tohle je jo, něco na zub. Teda do žaludku. Děsná výhoda, že vůbec nemusím řešit, co to je. I když… aby z toho neztloustla. Nechci bejt zas jako bečka.
Pustím si televizi, ať protrénuju sluch. Copak dávají?
„Ale doktore, to nemyslíte vážně.“
„Ale ano, sestro. Odpojte ho.“
No tak to ne. Ordinace v růžové zahradě, to nemusím.
„A tento vzácný druh kolibříka…“ Zvířátka jsou pěkný jen, když je vidím.
„A teď ke zprávám ze světa. Obrovský výbuch v izraelském městě Jeruzalém si podle odhadů vyžádal už 30 000 obětí.“
Cože tolik? Co se tam asi stalo.
„Co bylo příčinou výbuchu se ještě stále neví. Experti však vyloučili možnost raketového útoku.“
Ještě že jsme v Čechách. Raději to přepnu.
Jé, písničky! To můžu.
„Lá lalala lá lalala lalalala lé.“
Počkat, když se posunu… a na druhou stranu… Jo, poznám i odkud zvuk jde. Otočím se. Jo, bezvadný. Skoro jako mít uši. Jo, náušnice už taky nebudu potřebovat. Přece si je nebudu píchat do krku. No nic, prohrabeme hadříky, co se dá použít a co je nutné dokoupit.
Třídění oblečení nějakou dobu trvalo. Psala jsem si u toho seznam s výstižným názvem „dokoupit“. A bylo toho dost. Na konci ještě drobnost: „Platební karta je v peněžence. PIN 3221.“
Roman se vrátil krátce po obědě. „Ahoj zlato, jsem doma.“ Zavolal vesele už ode dveří. To bylo jako, kdybychom byli manželé. Rarášek v koutku mého mozku si zaryl. „To by nebylo špatný. Je to pěknej a hodnej chlap.“ Byla jsem připravená. Usazená na sedačce, v ležérním tričku a džínové minisukni. Pěkně kultivovaně, nožku přes nožku. Poznámkový blok a tužku v rukou.
„Tak první věc.“ Začal. „Slyšíš mě dobře.“
Palec nahoru ho ujistil že slyším.
„Fajn… Já mám pro dnešek odpracováno, ale zítra to budeme muset natáhnou až do večera, jinak projedeme termín.“
Normálně bych ho politovala. Takhle mu, ale palec nahoru musel stačit. Evidentně uviděl seznam na stole.
„Myslíš, že to bude vietnamec mít?“ Zeptal se věcně a palec vzhůru mu byl odpovědí.
„Fajn skočím tam hned.“
Podle zvuku se neobtěžoval s hledáním mé platební karty. Vše kupoval ze svého. Tak to ne příteli. Hned jak to půjde, tak to pěkně vyúčtujeme.
Než se vrátil, tak jsem trénovala chůzi sezení a obecně pohyb v oblečení na které jsem nebyla zvyklá. Přece jen bezmála 20 let jsem nosila výhradně kalhoty. A sukně, hlavně tak krátká, jako jsem měla nyní, vyžaduje úplně odlišné chování. Sedět s nohama od sebe je minimálně neslušné. Při chůzi se přece jen trochu soustředit na práci boků, kvůli efektu. Když mi něco upadne. Neohýbat. Dřepnout si a to pomalu.
Zarachocení klíčů v zámku, mě upozornilo, že se Roman vrátil.
„Mám všechno.“ Prohlásil vesele. „Pojď se podívat… ehm sorry nahmatat. To je tak divný.“
Mě to už tak divný ani nepřišlo. Člověk si prý zvykne i na šibenici. No to já bych si asi nezvykla. Vždyť bych z té oprátky pořád vypadávala.
Nové šatstvo jsme uklidili rukou společnou.
„Můžu?“ Zeptal se, ale hned pokračoval. „Nemáš nějaký starý punčocháče. Já že by jsme s tím zkusili udělat takové malé maskování tvého krku.“
Nedošlo mi hned, jak to myslí, ale nahmatala jsem v hromadě starého oblečení punčocháče.
„No spíš hnědý. Vlastně já se kouknu sám.“ Po chvilce hrabání prohlásil. „Jo tohle bude ono. A… musím ti to vysvětlit. Když se na tvůj krk podívám shora, je to jako koukat na kus syrového hovězího, plus nějaké ty detaily. O mě ani tak nejde, já už jsem si zvykl, ale třeba kdyby někdo cizí… nebo na ulici… chápeš.“
Znělo to logicky, tak jsem mu to palcem nahoru schválila. Usadil mě v obýváku a sám něco kutil v kuchyni.
„Tak teď se nelekni. Mistr maskér jde na to.“
Ucítila jsem na krku tenkou látku. Roman ji přehnul přes okraj a zajistil gumičkou. Zařízla se mi do krku a lehce jsem zachroptěla. Pochopil to hned.
„Ty gumičky sou malý kurnik.“ Prohlásil rozmrzele. „Ale moment teď mě něco napadlo.“
Chvilku běhal sem a tam, pak si přisedl a pokračoval v díle. Podle toho co jsem cítila, přidal ještě jednu vrstvu látky a krk omotal něčím trochu širším, asi nějakým páskem látky. Začal pásek pomalu utahovat.
„Kdyby to bylo moc tak mávni.“ Nařídil.
Zoufale se mu nedařilo. Lehce jsem ho odstrčila a natáhla ruku na znamení. „udělám to sama.“
Nebyl to tak velký problém. A výsledek? Krk shora zakrytý dvěma vrstvami látky pleťové barvy, kolem krku pentle zakončená mašlí na levém boku. Výsledek pro mě? Volné dýchání, ale nemožnost jíst či pít. Roman to zhodnotil věcně.
„Perfektní! Má to barvu jako kůže, a ta mašle na boku vypadá kouzelně.“
To že jsem najednou uviděla modrý nápis „kalibrace“, mě už ani nepřekvapilo. Horší bylo, že pod ním přibylo ještě slůvko „POZOR!“. Přímo z hrudi, kousíček pod klíční kostí se ozval tón. Strašně hluboký, ale rychle stoupal. Přešel do pískání a pořád výš. Pak najednou něco v mé blízkosti křuplo a slayšala jsem Romanovo.
„Co to… Aaaa….“
Najednou ticho. Nápis se změnil. „hlas, první fáze funkční“. Byl stále modrý a když zmizel i třetí kontrolka zůstala modrá.
Rychle jsem začala hmatat v místech kde jsem slyšela Romana. Klečel schoulený na zemi a oběma rukama si zacpával uši. Už se ale začínal sbírat.
„Co to u všech rohatých bylo.“ Položil otázku, na kterou mě nenapadla žádná odpověď.
Zajímalo mě, co to mohlo tak křupnout. Začala jsem pátrat hmatem po stolku před sebou.
„Počkej, pozor…“ Než stihl Romča doříct, bylo mi jasné před čím mě chtěl varovat.
Tam kde stála na stolku sklenička, byla teď je hromada střepů a jeden z nich jsem si zarazila hluboko do dlaně. Můj přítel na nic nečekal. Popadl mě a táhl do koupelny.
„Zatni zuby bude to bolet.“ Prohlásil bez ohledu na to, že jsem jaksi žádné zuby neměla.
Vytáhl střep z rány, a přimáčkl na to ručník. Ránu jsme vyčistili a pečlivě zavázali. Kupodivu to ani moc nebolelo. Trošičku v tom cukalo. Možná moc dotažené.
„Pokud by to moc krvácelo, tak se to bude muset zašít.“ V hlase byla Romanovi cítit starost.
V obýváku bylo plno střepů. Romča mě odstavil stranou a vše důkladně uklidil. Monitorovala jsem ho sluchem. Už se u mě docela vyznal.
Pozdní odpoledne na sedačce, se pak táhlo v duchu řešení toho co se stalo. Dali jsme hlavy dohromady, já tedy jen obrazně, a začalo se to rýsovat. V mojí hrudi bylo něco co dokázalo vydávat zvuky a snad mi to umožní mluvit. Zařízení se testovalo tím, že zkoušelo vydat tón na všech frekvencích co zvládne. Podle všeho přešlo až do ultrazvuku. Více méně náhodně pak trefilo rezonanční kmitočet skleničky, která to neustála a rozletěla se.
Můj náhradní hlas dal o sobě opět vědět. „hlas, druhá fáze začátek“ Hlásal modrý nápis. Třetí kontrolka začala modře blikat.
„Tak druhá fáze hlasu nám začíná.“ Řekl klidný ženský hlas.
Jak já, tak Roman jsme sebou trhli.
„Kdo to řekl?.“ Zeptal se zase ten hlas.
„To ty!“ Šťouchl do mě Roman prstem.
„Já přece nic neříkám… Jen si myslím… To je ono!“ Dala jsem si ruku na hruď pro ověření, že hlas vychází ze mě. „Říká to všechno co si myslím.“
„Aha. Jinak hlas je tvůj.“ Informoval Roman
„No tak to bude něco. Určitě pustím nějakou myšlenku co nechci říct.“ Hlas mi ani moc nepřipadal jako můj.
„Tohle snad ani není můj hlas. Kurnik toto byla jen myšlenka.“ Hlas skutečně vycházel z hrudi, na ruce jsem to zřetelně cítila.
„Jen klid. Musíš se na to soustředit. Zkus to jako vždy. Jako bys měla pusu. Normálně taky neříkáš co si myslíš, nějak oddělit to určitě jde.“ Snažil se mě povzbudit můj přítel.
„Je to fakt přítel. Kurnik. Ještě jednou.“ Zariskovala jsem a pomyslela si „a má pěknej zadek“. Ale bylo ticho. První správně oddělená myšlenka.
Skutečně to fungovalo přesně jako bych měla ústa, stačilo si je představit a už to pak skákalo samo. Tohle myslet tohle říct. Testování nám zabralo celý večer. Občas nějaká ta myšlenka uklouzla, ale nic závažného. Romča se vlastně jen dozvěděl, že ho beru jako přítele, je hodnej chlap a mí pěknej zadek. Poznámkový blok ale na stole zůstal.