Můj objev ve stodole vyvolal rodinnou diskuzi.
„Zabírá tam místo. Musí ven.“ Mínil Roman.
„Jak ho asi vytáhneš? Dyť má prázdný kola.“ Oponoval Petr.
„Co ho takhle opravit a prodat.“ Vložila se do toho Zuzka.
„No. Já bych počkala, až bude tepleji. Pak bych se podívala, jestli to vůbec spravit půjde. Pokud ano, tak ho můžeme někomu dát. Třeba lesákům.“ Nadhodila jsem.
„Má recht.“ Uťal diskuzi Petr. „Počkáme a uvidíme. Teď máme práce až nad hlavu.“
Druhý den se u nás stavil starosta.
„Nazdar soudruzi. Vy teda jedete jako v akci Z.“ Zahalekal a vešel za branku. Najednou se zastavil. Pak zamířil ke stodole.
„Hele to je Sváťův zetor. Já si říkal, kam se ten traktor poděl.“ Aha. Takže o něm něco ví.
„Vy ten traktor znáte soudruhu.“ Přitočila jsem se k němu zezadu.
„Tfuj tajbl. Takhle mě nelekej Ančo.“ Musel se hodně leknout, když zapomněl, na oslovení „soudružko.“
Starosta začal vyprávět, jak dřívější majitel našeho domu získal traktor místo peněz za práci. Dovezl ho sem s tím, že se stroj bude hodit. Jenže co s traktorem ve vsi, okolo které není jediné pole. Podle soudruha Kňourka by mělo být vozidlo v dobrém stavu. Chtěli jsme to hned ověřit, ale tachometr byl digitální a baterie evidentně vybitá.
„Pokud to budete chtít rozhýbat, skočte si za starým Prouzou. Ten se vyzná skoro ve všem. Bydlí v čísle 36, za hospodou rovně.“ Zakončil rozhovor starosta.
Kluci jeli udělat jednu zakázku a nakoupit materiál na stavbu. Zuzka odjela pro nějaké jídlo a já zůstala sama doma. Zrovna jsem dokončila ozvučení videa a poslala ho Matysovi86, když se rozdrnčel zvonek.
Co teď. Dneska nikdo přijít neměl. Možná starosta, ale ten nezvoní. Opatrně vykouknu. Nějaký starší pán. Šedivé vlasy, vousy. Toho neznám. Co teď? Mám dělat, že nejsem doma? A hele jde k němu doktor. Co si asi říkají. Zaostřím sluch.
„…tě rád vidím Jirko. Jak se máš?“ To byl doktor Mráček
„Ale de to. Na ty roky dobrý. Hele Honzo jsou doma? Prej našli Sváťův zetor, chci ho vidět.“ Ptal se šedovlasý pán.
„No Jiříku doma jsou. Alespoň Anička určitě.“ Doktor mě prásknul.
„Ale má to jeden háček. Ty jsi technik a racionálně uvažující člověk. Když ti řeknu, že Anička je žena, která žije i když jí amputovali hlavu. Co mi na to řekneš?“ Doktor položil taktickou otázku.
„No že je to blbost nebo strašidlo.“ Odvětil vehementně Jiří.
„Je to realita. Hlavu má jinde, tělo má jinde, ale je to obojí bezdrátově propojené.“ Trval na svém lékař.
„Dokud neuvidím neuvěřím.“ Pronesl rázně Jirka.
„Jak chceš. Doufám, že tě netrefí šlak.“ Vzdal to Mráček
„Aničko prosím ukaž se nám.“ Zavolal pak přes plot.
Pomalu jsem vyšla ven. Bylo nutné oba muže pozorně sledovat, abych se stačila včas ukrýt, kdyby něco. Reakce Jiřího mě ale překvapila. Otevřel branku a vyrazil přímo ke mně. Popadl mě za ramena a začal si mě prohlížet.
„Honzo tys nekecal. A není to robot. Škoda roboty mám rád.“ Popadl mě za ruku a zatřásl s ní. „Inženýr Jiří Prouza slečno.“
„Velice mě těší. Jsem Anna Filipová pane inženýre.“ Zněla jsem zaskočeně.
„Jakýpak inženýre. Jenom Jirka.“
Samozřejmě jako každý chtěl i inženýr Prouza vědět, jak se mi to stalo. Pozorně vyslechl můj příběh.
„Tak on ten bláznivej ufolog Vokoun asi bude mít pravdu.“ Pronesl zadumaně. „Musíte se někdy za mnou stavit. Třeba bych vám kromě traktoru mohl pomoci i s něčím jiným.“
Pak už se šel podívat na traktor. Podle něj to byl „Zetor Z 8641 Fortera“ z roku 2001. Stav stroje nebyl vůbec špatný. Poradil nafouknout kola a baterii dovézt k němu na nabití.
Nejdříve bylo potřeba se zbavit staré slámy, abychom měli přístup k zetoru. Pomohl internet. Našla jsem firmu na likvidaci odpadu a náhodou měli zrovna čas. Bude to sice něco stát, ale jinak to prostě nejde.
Traktor jsem oprášila a umyla. Povedlo se mi najít baterii. S Romanem jsme ji naložili do auta a vezli k Prouzovi.
Zazvonila jsem. Zvonek starého vynálezce ale nezvonil. Z nejrůznějších míst jeho domu bylo slyšet jen pípání a pískání. Za chvilku už byl ve dveřích.
„Nazdar Aničko.“ Zavolal.
Seznámila jsem ho s Romanem. Spolu pak odnesli baterii do dílny. No dílna spíš to byla laboratoř. Zabírala největší část domu. Dalo se tu najít snad všechno. Stolní vrtačka, soustruh, nářadí všeho druhu. Obrovské množství jakýchsi přístrojů. Takto nějak tedy vypadá sídlo vynálezce. Upoutal mě věšák, na kterém byly zavěšeny mechanické ruce. A hned vedle na stole i nohy. Jiří si toho všiml.
„To vymýšlím pro Fišerovi. Chtělo by to asi nějaké elektronické řízení, ale na to už su starej. To mě hlava nebere. Dyť já bojuju i s tím hloupým počítačem.“ V duchu jsem se musela pousmát.
„Tak s tím bych ti mohl pomoct.“ Vložil se do toho Roman.
„Nějakej ten procesor bych zvládl naprogramovat. A na internetu se najde všechno možný. AI ti klidně nějakej program napíše.“ To mě Románek překvapil. Nikdy se mi o ničem takovém ani nezmínil.
Jak ti dva dali hlavy dohromady nebyli k udržení. Po nějaké té hodině jsem byla těžce znuděná. Nedalo se nic dělat. Bylo potřeba Romana odtáhnout domů třeba násilím. Konečně se rozloučili a mohli jsme jet.
„Klíče.“ Nakázala jsem Romanovi. „Ty ses bavil celé odpoledne teď se budu bavit já. Budu řídit.“
„Neblbni, co když tě někdo uvidí.“ Odporoval mi.
„Je skoro tma a nikdo tady nikde není, klidně to risknu.“ Teď už bez odporu mi podal klíče.
Dodávka byla sice trochu větší ale poradila jsem si s ní s přehledem.
Po pár dnech se ozval Jirka Prouza, že baterie je připravená. Dovezli ji s Romanem a dali ji do traktoru. Ještě dolili olej a naftu. Jirka se zetor pokusil nastartovat. Motor chvíli úpěl a pak s brbláním naskočil. Odstavili jsme traktor bokem aby nezavazel.
„No.“ Zhodnotil Jiří situaci. „Bude to chtít celý prolézt a vyčistit. Řízení je zatuhlé ale myslím, že ho dáme do kupy. Vždyť je skoro novej, má natočeno jenom 50 motohodin.“
Roman se nabídl, že Jirku odveze. Ten nebyl proti. Normálně by cesta k Prouzovu domu a zpět trvala asi deset minut. Takto se však Roman vrátil až pozdě večer. Holt vynálezci.