Blažkovi. On vyhořelý podnikatel něco přes čtyřicet, ona žena v domácnosti o chloupek mladší. Jejich dospělé děti, se už rozletěly po světě, a tak hledali klid na venkově. Doktor Mráček, přesně jak slíbil je pomalu připravoval na to, jak vypadám. A přišel ten den. V doprovodu doktora Mráčka jsem zazvonila u dveří. První, kdo nás ale přišel přivítat byl jejich pes César. Přiřítil se s divokým štěkotem. Chtěla jsem ho okřiknout, ale nebylo by to vhodné. Tak jsem si alespoň důrazně pomyslela: „Césare lehni.“ K mému velkému překvapení, pes okamžitě zmlknul a lehl si. Na nějaké zkoumání už ale nebyl čas. Dveře se otevřeli a tál v nich pan Blažek. Tvář bývalého podnikatele trochu zesinala, ale pozval nás dál. Jako první začal doktor Mráček.
„Takže Květoši a Jarmilo, toto je vaše sousedka Anička. A rovnou si tykejte. Znáte snad mé úsloví. Ne?“
„Jistě. Lepší je ty vole než vy vole.“ Usmál se pan Blažek. A napřáhl ke mně ruku. „Květoš.“ Jeho stisk byl pevný a také barva se mu začala vracet. Jeho manželka se ke mně blížila s neskrývaným strachem v očích.
„Jarmila.“ Zašeptala. Její ruka se třásla. Na chvíli dokonce odvrátila zrak.
„Neboj se mě Jarmilko. Já nejsem strašidlo.“ Řekla jsem tak jemně jak to jen šlo.
Náš doktor byl i dobrý psycholog. Poznal, že Květoš se bude nepatrně cukat, ale přijme mě celkem normálně. Ovšem Jarmilou to bylo horší. Vyzval ji proto, ať si nebere servítky a vypustí všechno ze sebe ven.
„Strašidlo. Jo. Zrůda. Jak tě takhle můžou pustit mezi slušné lidi. Kreatůro.“ Zakryla si dlaněmi tvář a rozplakala se.
„A co ty Květoši.“ Obrátil se doktor na Blažka.
„Asi bych se měl omluvit za manželku. Na druhou stranu, nezlob se Aničko, ale tvůj vzhled je řekněme lehce šokující.“ Byl upřímný, a to se cení.
„Asi bych vám měla vysvětlit, jak se to stalo, že vypadám, jak vypadám.“ Začala jsem svůj příběh. Během vyprávění bylo zajímavé sledovat reakce Jarmilky. Rychle přestala vzlykat. Utřela si oči a začala po mě pokukovat. Ke konci jsem zaznamenala, že se mi místo na krk dívá na hruď. Proč ne, hlavně že jí to pomůže. A byla to právě ona, kdo po konci mého vyprávění reagoval jako první.
„Aničko, jestli můžeš odpusť mi všechno, co jsem řekla. Byl to na mě moc velký šok.“ Nebylo co odpouštět.
Teď se ale do toho vložil doktor. „Jarko, pojď sem a dej ruku sem.“
Přišla ke mně a už beze strachu ale přesto opatrně mi položila ruku na hruď.
„Cítíš, jak dýchá? Že to není strašidlo ale živá bytost?“ Ptal se lékař.
„Ano. Cítím.“ Její ruka se už netřásla.
Pak už vše probíhalo jako na každé jiné návštěvě. Květoš hned také projevil přání dotknout se mé hrudi, ale manželka mu to rázně zakázala. „To tak kdo ví, na co bys jí makal ty starý čuně.“ Ale smála se u toho. Dokonce i pes César si mě přišel očichat. Nedalo mi to a zkusila jsem si pomyslet: „Sedni.“ Mělo to větší efekt, než jsem doufala. Sedl si nejen pes, ale i Květoš.
Před Blažkovým domem jsem se svěřila doktorovi se svým pozorováním.
„Říkalas, že Kruezané komunikují telepaticky. Třeba tě to naučili taky. Bylo by to logické. Možná… Ale to mě jen tak napadlo, požívají telepatii k propojení tvé hlavy a těla. Ale ber to jen jako nápad, ručit za to nemůžu.“ Bylo vidět, že o tom dost přemýšlel.
Nicméně. Další lidé byli na mé straně. A můj akční rádius se začal pomalu rozšiřovat.
Další na řadě byli manželé Fišerovi. Oba byli fyzicky postižení. On přišel o obě ruce, ona pak o obě nohy. Zazvonila jsem.
„Otevřít!“ ozval se hlas zevnitř. „Kurník… otevřít! Krám jeden, zase nefunguje.“ Něco cvaklo. Lehce jsem zatlačila do dveří a ty se otevřely. Stál v nich vysoký, statný muž. Ruce mu chyběly skoro až k ramenům.
„Do prdele,“ ulevil si. „Pardon. Vy budete ta nová sousedka, že?“ zeptal se.
„Ano. Anna Filipová,“ představila jsem se.
„Ondra Fišer.“
Z domu se ozval ženský hlas. „Ondřeji, uveď návštěvu a zavři ty dveře.“ Ihned poslechl.
„Mámo, to je naše nová sousedka Anička.“ Příjmení zřejmě přeslechl, nebo pro něj nebylo důležité.
Za stolem v kuchyni seděla mladá žena. Vzepřela se na rukou a svezla se na zem. Její nohy chyběly zhruba do půli stehen. Natáhla ke mně ruku.
„Božka.“ Její stisk byl pevný a upřímný.
„Budeme si tykat, jsme asi tak stejně staří,“ pronesla rázně a obratně se vyšvihla zpět na židli.
„Vás nepřekvapuje, že nemám hlavu?“ vypálila jsem otázku.
„Každýmu něco chybí. Mně ruce, jí nohy, tobě hlava. Hlavně že žijem.“
Takovým přístupem mě Ondra překvapil. Nicméně můj příběh si vyslechli rádi.
Vedli jsme běžný hovor. Ondra si neodpustil poznámku:
„Božka, vidíš, jakou má Anča krásnou sukýnku? Proč ty taky takový nenosíš?“
„Protože ať je sukně sebekratší, všechny je mám až na zem,“ zasmála se.
Někdo zazvonil. Na Ondrův příkaz „Otevřít“ dveře zareagovaly správně. Dovnitř nakráčel starší, podsaditý muž s knírem.
„Nazdar, soudruzi,“ zahlaholil.
„Zdar, soudruhu starosto,“ odpověděli manželé dvojhlasně.
„Co to tady je?“ zastavil se u mě starosta.
„Ne co, ale kdo. Jsem Anna Filipová, číslo popisné 49. Soudruhu,“ zahlásila jsem se.
„Jo. Dobře, soudružko Anno.“
Přisedl si. Nejvíc ho zajímalo, jestli nejsem strašidlo, protože ta od třetího sjezdu KSČ neexistují. Můj příběh pak přerušil ve chvíli, kdy jsem zmínila mimozemšťany.
„To mě nezajímá, to je pro Vokouna. Každopádně, s hlavou nebo bez ní, vítej v naší obci, soudružko.“
Prostě náš starosta byl komunistou tělem i duší. Až na to, že ho ze strany vyhodili už před třiceti šesti lety.
Vrátila jsem se domů. Je to príma. Už mám troje sousedy a starostu, kteří mě berou takovou, jaká jsem. Tak copak ti naši kutilové postavili? Hmm. Opravili tu spadlou zeď vzadu a chystají stropy. No, pokud to tak půjde dál, tak má Petr se Zuzkou nový dům.
Tak zahrada je děsná. Chtělo by to alespoň posekat trávu. Mrknu do stodoly, jestli nenajdu nějaký srp nebo kosu. No… to vypadá nadějně. Motyka. Zlomená sekera. A hele, brousek na kosu. Už se blížím. Srp. Hurá. Tak, ne zlomený. Támhle… bingo. Kosa. Vypadá zachovale.
Jak se s tím pracuje? Jo, takhle. Zkusím to na trávě. Co to bylo za šramot?
„Jé. Smrtka,“ smála se Zuzka, která se objevila za mnou. Hned vytáhla mobil a vyfotila si mě.
Po hodině námahy se nám povedlo kosu nabrousit a posekat pár metrů. Pokud zvládneme každý den trošku, tak to bude dobré.
Zahradnické nářadí jsem vyskládala ke zdi stodoly. Skoro půlku tohoto stavení zabírala vskutku gigantická hromada slámy. To by chtělo všechno vyházet. Pak by se sem vešel Romanův sklad a dvě auta.
Ta sláma je ale stará. Když to vezmu odsud… takhle… zaberu… a…
Zavalila mě hromada staré, špinavé slámy. S kašláním jsem se vyhrabala ven. Pohled na místo, odkud sláma spadla, mě velice překvapil.
Stál tam traktor.