Didy už nebyla ta růžová barbína. Po měsíci u nás se prudce změnil její charakter i styl. Nyní byla velice ochotná a přátelská. Naučila se šít a vařit. V jejím stylu oblékání ale jakási extravagantnost zůstala. Třeba dnes: khaki zelené tričko, minisukně s maskovacím potiskem, zelené punčocháče a vysoké vojenské boty.
„Ani, zajdu si do lesa. Kdybys mě potřebovala, budu na mobilu,“ zavolala z předsíně a byla pryč.
Při práci na zahradě upoutaly mou pozornost hlasy z nedalekého lesa. Zbystřila jsem.
„No tak, Břéťo. Ty divochu… Nemůžeš si tu flintu odložit?“ To byla určitě Didy.
„Tak se normálně sbal a přestěhuj se ke mně. Anče nemusíš nic vysvětlovat. Ona na to stejně přijde. Je mazaná jako liška…“ Břéťu jsem poznala. Pak se ale už vzdálili moc a ani můj vylepšený sluch nepomohl.
Odpoledne prohlásila Didy, že se zbaví poslední připomínky svého minulého života. Sedla do svého růžového Porsche a odjela. Vrátila se večer. Bylo mi jasné, že auta se nevzdá a koupí si jiné. Ale tohle byla fakt extrémní změna. S temným bručením zastavila před bránou velká, černá terénní Toyota.
„Aničko,“ začala Didy po večeři. „Dneska je to přesně měsíc, co jsem tady. Rozhodla jsem se, že chci zůstat v Muklově, ale nemůžu vás už déle obtěžovat. Odstěhuju se do hájovny k Břéťovi.“
„Prosím tě, nás přece vůbec neobtěžuješ. Naopak pomáháš Anči i Zuzce,“ prohlásil Roman.
„To je v pořádku, Romane. Nech jít Dianku tam, kam ji srdce táhne,“ ukončila jsem tuto krátkou diskuzi a oba pocítili můj vřelý úsměv.
Dům manželů Řezáčových byl hotov. Pozvali mě na menší kolaudaci.
„Vítej v našem domě,“ uvítal mě Jáchym na prahu vstupních dveří. Pak mě začal provádět. Obývák, kuchyně, koupelna, záchod a v podkroví ložnice a pokoj pro hosty. Ale hlavně ordinace a malinká čekárna. A právě tady bylo to podstatné. Diagnostický skener připojený k počítači. Mimo to našel Jáchym i místo pro dobře vybavenou laboratoř. Tady chtěl pokračovat na svém léku.
Jak mi vysvětlil Jáchym, tohle bude jejich hlavní obživa. Už měl nasmlouvaných několik lékařů, kteří mu budou posílat pacienty. Pro mě by to ale znamenalo, že ztratím svou volnost pohybu, když tu stále budou chodit cizí lidé. Ale i na to Jáchym pamatoval. Pacienty bude vyzvedávat ve městě a převážet v dodávce bez oken. Odůvodní to tím, že musí být před vyšetřením v regulovaném prostředí.
Ukázal mi i dodávku. Vlezli se do ní čtyři lidé, kteří tu měli nebývalý luxus. Měkoučké sedačky a tablety, aby se cestou nenudili.
Už několik dní se plánovala čistička odpadních vod na začátku vesnice. Jirka, který zde pobíhal s plány stavby a vše kontroloval, mi to vysvětlil. V usazovací nádrži se Jáchymovy bakterie postarají o tekutý odpad. Vyprodukovaný plyn se spálí a generátor ho přemění na elektřinu. Ven do potoka vyteče jen čistá voda.
Další částí byla budova, která začínala automatickou třídicí linkou. Tady se komunální odpad zpracuje na spalitelný, rozložitelný a zbytkový. Co půjde rozložit, jde do čističky. Spalování zajišťoval Jirkův „žáromet“, zařízení schopné spálit snad cokoli. Místo do komína půjdou zplodiny do několika aktivních filtrů. Co potom zbude, se zpracuje na hnojivo a čistý uhlík se prodá.
Bylo to hodně složité, ale věřila jsem, že to bude fungovat. Hodně technologií bylo převzato od Kruezanů.
Roman nebyl člověk, který by dlouho chodil kolem horké kaše. Po večeři přišel za mnou s malou červenou krabičkou.
„Aničko, žijeme spolu už dlouho. Tak mě tak napadlo,“ otevřel krabičku, „vezmeš si mě?“
Ne že by mě tím úplně vyrazil dech, čekala jsem to už dlouho. Ale i tak byla moje radost bezbřehá.
„To víš, že jo,“ vrhla jsem se mu kolem krku.
Na stole zůstala jen červená krabička, ve které býval zlatý prsten s malým modrým kamenem.