Manželé Jáchym a Ivana Řezáčovi koupili pozemek vedle novináře Váni. Stál zde velký polorozpadlý dům. Byla jsem se tu také podívat. Profesor pochyboval, že by něco takového šlo opravit. Jeho žena si ale byla jistá.
„Pozvala jsem specialistu,“ uklidňovala manžela. „Ten nám určitě poradí.“
A skutečně. Po silnici se blížil černý americký vůz Ford Mustang. Tak tak jsem stihla skočit do křoví. Vozidlo smykem zastavilo. Vystoupil statný vysoký muž a vyrazil rovnou k Ivaně.
„Tak jste to našel, pane Štefka,“ podávala mu ruku inženýrka.
„Jasně, to nebyl problém,“ šli spolu obhlížet dům.
Z vozidla se ale vyštrachal ještě jeden muž. Byl trošku menší a pobledlý. Šel k Jáchymovi.
„Radim Švancara,“ podal ruku Jáchymovi. „Jsem tu přes elektriku. A jak tak koukám, tak vám to řeknu rovnou,“ ohnul se ke skříňce, kde byly pojistky. „Jasně, samej hliník, pojistky na sračku. Takže elektrika komplet nová. Poradím vám. Najměte si na to firmu, ale ať také vypracují projekt a udělají revizi. Lidi na to často kašlou a pak mají zbytečné problémy.“ Evidentně to byl znalý člověk.
„Poslyšte, vy nevypadáte moc dobře,“ nezapřel v sobě Jáchym doktora.
„Co byste chtěl, játra na kaši, zubů šest a když řídí Dave…“ No jo, pán asi moc bumbal.
Mezitím dokončila Ivana se svým známým obhlídku domu.
„Je to fajn, manželi,“ usmívala se inženýrka. „David říká, že základy jsou v pohodě a zdi potřebují trochu opravit. Střecha se vymění celá. Vypadá to v horším stavu, než to je. Prodáme byt, opravíme dům a ještě nám plno peněz zbude. A hlavně tu budeme mít klid.“ Vypadala šťastně.
Jáchym ji informoval: „No… tady pan… no asi si musel odskočit… Říkal, že elektriku celou novou…“
V tu chvíli mě někdo lehce uchopil za rameno a zašeptal mi přímo do mikrofonu: „Hlavně ticho. Ty jsi Anna Filipová, že? Samozřejmě, že jsi. Jak mohl premiér naletět? No, je to idiot. Jenom jsem tě chtěl vidět. Existuješ. Neříkej nic. Mimozemšťani, že.“ Byl to ten druhý muž z auta. Usmíval se a prohlížel si mě.
„Ty samozřejmě víš, jak se ti to stalo. Já mám jen jeden dotaz. Máte tu technologii, která by to dovolovala zopakovat?“
Proboha, jak toho může tolik vědět.
„Ne,“ vydolovala jsem ze sebe.
„Hlavně se neboj, já nikomu nic nepovím. S Dejvem víme, jaké to je, když ti někdo ukradne výzkum. A umíme mlčet.“ Vytáhl mobil, vyfotil si mě a odešel.
Co to bylo za chlapa? Jak mohl tohle všechno vědět? To o nás prosáklo ven tolik informací, že si je správně poskládal? To je velice znepokojivé.
Oba muži pak nasedli do auta a odjeli.
„Ivanko,“ doběhla jsem k manželům. „Ten druhý mě našel a věděl úplně všechno. Jak to mohl vědět? Co je to za chlapy?“
„Jenom klid. Jsou to ti dva nejchytřejší chlapíci, co znám. A naprosto důvěryhodní. Jako každý génius, kterého systém zašlapal pod zem. Ti nám škodit rozhodně nebudou.“ Usmívala se.
Výstavba policejní stanice se chýlila ke konci. Ještě pár dodělávek a Stone se může nastěhovat. Policista zrovna pobíhal po stavbě a vysvětloval starostovi:
„Tady budu mít kancl. A tady bude moje sekretářka. Hele, a tam je místo pro dva další poldy. Vestavěná zbrojnice. A na tohle jsem hrdej nejvíc. CPZ.“
Kňourek se na něj nechápavě podíval. „Co?“
Stone otočil oči v sloup. „Přece CPZ. Cépézetka. Cela předběžného zadržení, soudruhu.“
Zašla jsem na radnici pokecat s Jarčou. Seděla za stolem a v ruce žmoulala nějaký drát.
„Čau, Ani,“ usmála se.
Ze starostovy kanceláře byl slyšet hlasitý hovor.
„Co se tu děje?“ zeptala jsem se.
„To ten balvan Stone. Vletěl sem, celý to tu prohledal, jestli tu nejsou odposlechy, urval drát od interkomu a teď se už půl hodiny hádá se starostou…“ Ani to nedořekla, když se rozletěly dveře.
„Já prostě na svý stanici žádnou orlici v minisukni nechcu!“ zahučel Stone, bouchl dveřmi a odešel.
Starosta otevřel dveře. „Jaruško, máme ještě trochu kafé, nebo i to nám ten bláznivej polda zkonfiskoval?“
„Jasně, že máme, ty náš milý soudruhu, uvařila jsem čerstvé,“ uklidnila ho Jarča.
„Nazdar, Aničko. Tak na policejní stanici tvá orlice nebude, jen nějaká obyčejná,“ pronesl Kňourek smutně.
„Podívej se, soudruhu. Moje orlice je živá. Bude tady na zasedáních a v prvomájovém průvodu a vždycky, když budou lidi tenhle symbol potřebovat. Na policejní stanici je to jen plechová placka.“ Moje povzbuzení evidentně potřeboval.
„Máš pravdu.“
Cestou domů jsem potkala Sáru Staníkovou. Mladá žena si vykračovala v krátké úzké sukýnce šedomodré barvy a světle modré košili. Její oděv nápadně připomínal policejní uniformu.
„Ahoj, Ančo. Hádej, co je novýho,“ zavolala vesele.
„Nevím.“
„Ode dneška jsem placená Stonova sekretářka.“ Ano, teď ten outfit dával smysl.
„Tak to gratuluju, Sári. Máš pro to všechny předpoklady. A můžeš hned šéfa zklidnit. Zrovna nám odrovnal starostu.“
„Jejda, tak to já mažu,“ odběhla k policejní služebně.
Uběhl týden a v naší vesnici se nic zvláštního nestalo. Voda tekla, elektřina fungovala a na čističku ještě stále nebyly peníze.
Pouze proběhla malá akce lesníka Břéti s výstižným názvem: „Naučte se střílet.“ Zúčastnili se Didy, Sára a Stone. Výsledky pak byly velice zajímavé. Nejlepší byla kupodivu Didy. Člověk by řekl, že tuto křehkou dívenku odnese zpětný ráz zbraně až někam na druhý konec vesnice, ale opak byl pravdou. Na posledním místě pak byl náš policista Stone. V legraci mu Břéťa doporučil místo pistole používat brokovnici, s tou prý nemine.
Jinak byl všude klid a mír. Snad nám to vydrží.