Po rychlé snídani dostal Roman nákupní seznam a platební kartu a byl vyhnán na nákupy.
Než se vrátí, trošku si probrnknu kytaru. U toho se dají dobře rovnat myšlenky. Jen tak si budu peludovat. Udělám vepřo knedlo zelo. Knedlík domácí. Maso se musí péct asi hodinu. Začnu kolem desáté to by mohlo stačit. Co si vezmu na sebe? Měla bych reprezentovat. To se bude řešit až to bude aktuální.
Mobil začal vyzvánět. Kdo to? Roman videohovor. Přijmout.
„Prosím tě Anči, který to zelí.“ Na display se objevil pohled na hlávky zelí.
„To bílý, ta třetí hlávka z leva vypadá dobře.“ Dostal ode mne instrukce.
„Jo dík. Kdyby něco, ještě cinknu.“ A zavěsil. Jo technologie, dneska bez ní už člověk ani nenakoupí.
Roman se vrátil trošku později. Takhle to do dvanácti nedám. No kdyžtak hosté počkají v obýváku se svým hostitelem.
Vaření může být věda ale i zábava. U mě spíš zábava. Když se člověku daří, tak ho to prostě baví. Maso se bude ještě chvilku péct a pak finiš.
Ozval se zvonek. To už jsou tady?
„Ahoj. Pojďte dál.“ Bylo slyšet ode dveří Romana.
„Do obýváku Romčo. Jsem tam hned.“ Musela jsem ho navigovat, aby mi netahal návštěvu do kuchyně.
Tak umýt ruce. Jak to vypadá? No tak deset minut. Tak holka neměj strach hlavu ti snad neukousnou. Hihi. To už zvládli jiní. Tak s oblečením si hlavu lámat nemusím. Tady mají ty firemní trička všichni. To je Petr. No trošku svalnatější než Roman, ale jinak normální chlap. Zuzana. Pěkná štíhlá. Ty hnědý vlasy pěkně korespondují se zelenkavýma očima. I když je venku celkem chladno, tak má krátkou sukni. V tomto si budeme rozumět.
„Tak tohle je Anička.“ Pokynul Romča rukou ke mně.
„Nebojte se, já nekoušu.“ Pokusila jsem se odlehčit náladu.
„To se nebojím, nemáš čím. Petr.“ Stiskl mi ruku. Nešlo si nevšimnout, že Zuzka svého manžela nenápadně kopla.
„Prosím omluv ho, někdy je takový… Až moc upřímný. Já jsem Zuzana.“ Stisk její ruky byl vřelý.
Můj celkový dojem byl, že Petr bere mou bezhlavost, jako něco samozřejmého. Zuzanka byla trošku ostražitější, ale prohlížela si mě se zájmem. Nečekala jsem, že to půjde tak hladce. Spíše mě napadlo nějaké omdlévání, či výkřiky hrůzy. Takto to ale bylo docela ideální.
Oběd se vydařil. Ze slušnosti jsem se šla najíst do pracovny. Všem chutnalo a těšilo mě to o to víc u Zuzany, o které jsem věděla, že je profesionální kuchařka. Všichni se přesunuli do obýváku. Všeobecný hovor se brzo ustálil u práce.
„Necháme je u práce a pudem drbat do kuchyně.“ Popadla mě rázně Zuzka za loket.
„Pořád by jen pracovali. Já je sice chápu, ale spíš chci vědět něco o tobě.“ Začala. „Tak povídej. Odkud se znáš s Romanem?“ To mě trošku zaskočilo, myslela jsem, že se bude ptát proč nemám hlavu.
„Chodili jsme spolu na gympl. To jsem ještě byla tlustá a celá. Potkali jsme se nedávno a pak se mi stalo tohle.“ Můj prst ukazující na krk byl dost výmluvný.
„Přišel mi jen domů opravit kapající kohoutek a od té doby jsme spolu.“
„Víš.“ Začala Zuzka ze široka. „On o tobě často mluvil už před tím. Byla jsi jeho dobrá kamarádka a on už na gymplu to chtěl posunout dál, ale zalekl se tvé… Ehm. Hmotnosti.“ Evidentně mě nechtěla urazit.
„Já jsem to tušila. A bylo a je to oboustranné.“ Byla jsem upřímná.
„To jenom, abys to věděla. A teď to očividné. Jak to že nemáš hlavu a žiješ?“ To byla krátká otázka, ale odpověď byla skutečně dlouhá.
Bez obalu jsem Zuzaně řekla všechno. Mimozemšťani, nepochopená teorie i moje smysly. Tak co na to asi řekne.
„No. Zajímavé fakt… zajímavé.“ Bylo vidět že přemýšlí. „Podívej ujistím tě, že to cos mi řekla nikomu neprozradím. Slíbila jsem to Romanovi, ale teď vidím, že by o tvém tajemství neměl nikdo vědět. A Petr, ten taky nic neřekne. Tím jsem si jistá.“ Tohle ujištění mi hodně pomohlo. „Půjč mi mobil…“ Zapsala do něj svoje číslo. „Volej kdykoliv. A pokud ti bude smutno tak se za tebou můžu stavit na kus řeči. Byla bych ráda, kdyby se z nás staly kamarádky.“
Ujistila jsem ji, že si její nabídky vážím. Připít si na kamarádství je normální. Taky jsme to udělaly. Ovšem mě nezbylo nic jiného, něž sundat si svůj vrchlík a napít se přes trychtýř zasunutý do krku. Zuzka to se zájmem pozorovala. Pak vstala a začala si můj krk prohlížet.
„Neboj.“ Odtáhla mi ruku. „Tohle mě nemůže porazit jak Romana. Jsem vyučená řeznice. No jo to je přesný. Jako malinký selátko.“ Tohle se nedalo brát jako urážka, spíš jako upřímný názor odbornice.
Petr se Zuzankou odešli kolem třetí hodiny.
„Petřík nám sehnal potencionální kšeft. Zítra tam jeden jednat. Představ si celej výzkumnej ústav. Těch kamer, všechny dveře na čip. Jestli to klapne to bude peněz.“ No jo. Mít zajištěnou práci pro kluky bylo důležitý.
„Mám ti udělat korespondenci a účetnictví. Pro mě je to hračka.“ Nabídla jsem se.
„To bych byl rád. Moc by mě to pomohlo.“ Podíval se na mě láskyplně.
Odpoledne bylo skoro pracovní. Cvičila jsem na kytaru a Roman něco vymýšlel v počítači. Tak dalších pět písniček, co zvládnu celkem slušně. A co něco, co hráli v rádiu. Třeba tuhle. Lál á lalallá la lalalalalá…
„To je Arrival od Abby?“ Otočil se Roman na židli.
„Nevím, jak se to jmenuje. Prostě se mi to líbí.“ Odvětila jsem.
„Je tam dozvuk. Jak to vybrnkáváš, tak po každé ještě potáhni strunu levou rukou.“ Poradil mi.
Dalo to zabrat, ale zvládla jsem to. Roman jenom obdivně koukal.
„Tak už to polož. Stejně tě musí děsně bolet prstíky.“ Jo tak to měl pravdu. „Hele tady jsem něco vymyslel.“ Ukázal na monitor. „Vylepšenej vrchlík.“ Jo takhle jak s tím otáčí to dává smysl. „Uvnitř je mechanika. Tady se zatlačí a krytka zajede. Zatlačíš na druhé straně a zase vyjede.“
Stručně řečeno estetický kryt na můj krk. Dírka, kterou jsem dýchala a jedla, pak byla buď otevřená, nebo překrytá tenkou neprůhlednou, ale prodyšnou látkou. Celé to bylo ze silikonu, který bude mít barvu mé kůže a bude pěkně držet. Dobrý vynález.
Večer proběhl klasicky u filmu a pak se šlo do hajan.