Někdo zazvonil. Kdo to může být. Nějakej cizí chlap. No tak falešnou hlavu.
„Dobrý den. Co byste rád?“ zavolala jsem.
„Jsem Jaroslav Váňa. Mám tu nějaké věci, které bych s vámi rád projednal,“ odpověděl.
„Čeho se to týká?“ nebyla jsem moc ochotná ho vpustit dovnitř.
„Vás. Konkrétně jedné vaší fotky. Nebojte se, nejsem novinář. Teda už nejsem.“
Bývalý novinář? No nic. Klidně ho pustím, Roman je hned vedle u Petra, kdyby bylo nejhůř.
„Tak pojďte dál.“ Pustila jsem pana Váňu dovnitř.
„Hm. Silikonová maska. Originální řešení vaší situace. Ale já znám vaši pravou podobu. Klidně to sundejte.“
Tím mi vyrazil dech. Rezignovaně jsem hlavu odložila.
„Pěkné, ale teď k věci.“
Otevřel tašku a položil na stůl několik fotografií. Byla jsem na nich já, jak stojím na balkoně Romanova bytu. Došlo mi to. Záběry z dronu.
„Tohle dostali ostatní novináři, ale já jsem se k tomu dronu dostal první. Tady…“ položil na stůl flash disk, „je celý originální záznam. Jediná kopie. Ostatní jsem smazal.“
„A co chcete ode mě?“ zeptala jsem se nejistě.
„Skoro nic. Jen abyste mi pomohla se usadit tady. V Muklově.“
„No to by asi nebyl tak velký problém. Je tu pár domů, které budou po rekonstrukci obyvatelné.“
A to byla pravda. Na konci vsi bylo pět opuštěných domů v různém stádiu rozkladu.
„To si samozřejmě domluvím se starostou. Spíš bych potřeboval tak nějak uvést do zdejší komunity. Nechci, aby se na mě jako na bývalého novináře lidi dívali skrz prsty,“ řekl a usmál se.
„No tak s tím vám ráda pomůžu. Ale… vás nezajímá, jak jsem k tomuhle přišla?“ ukázala jsem si rukama na krk.
„Spíš o to přišla…“ znovu se usmál. „Zatím ne. Na to bude čas později. Jo, a s těma fotkama a záznamem si dělejte, co chcete.“
Pak se rozloučil a odešel na radnici.
Doběhla jsem ho. Moji pomoc bude potřebovat už při jednání se soudruhem Kňourkem. A taky že jo. Z oslovení „soudruhu“ byl novinář úplně vedle, ale celkem rychle vše pochopil.
Starosta mu doporučil hned první dům, který nebyl nějak moc velký, ale byl alespoň trochu obyvatelný. Nabídla jsem se, že ho Jaroslavovi ukážu.
Cestou přes vesnici jsme si hned potykali. Jarka zajímalo všechno. Já mu zase na vše ráda odpovídala. Působil na mě docela mile. S důvěrou – ale bylo potřeba trošku šetřit.
Ukázalo se, že má známé všude možně. To by mohl být pro obec do budoucna velký přínos. On to tak viděl také. Dokonce ho napadlo, že by dělal poradce starostovi.
Došli jsme k domu. Ten byl skutečně v použitelném stavu jen z půlky. Jen pokoj s kuchyňským koutem. Záchod byl klasická dřevěná kadibudka a voda jen studená z pumpy na dvoře.
Jarkovi to ale nevadilo. Elektřina fungovala a heslo k wi-fi poslal Vokoun obratem SMSkou.
Teď už celkem přátelsky jsem se s novinářem rozloučila a zamířila domů. Jedna věc tu ale stále zůstala otevřená.
Zatím nechtěl Jarek slyšet příběh:
„Jak Anča o hlavu přišla.“