A nastal ten den. Dopravit živoucí orlici do hospodského sálu, byl maličký logistický problém. Hlavním problémem byla veliká neskladná křídla. Po poradě rozhodla rodinná rada. Do dodávky matraci a přepravit vleže. Další problémek, pouhé tři malé schodky u zadního vchodu. Boty, ze kterých trčí bezmála sedm centimetrů dlouhé drápy, se prostě na schůdky nevešly. Petr si ale věděl rady. Popadl mě v pase a vyzvedl až do otevřených dveří.
„No to je paráda. Živej znak obce. To jste mě velice potěšili soudruzi. Strana vám to nezapomene.“ Přivítal nás starosta Kňourek. Několikrát mě obešel a pomlaskával blahem.
Petr odešel vedle do hospody Pomáhat Zuzce a Roman se postavil ke dveřím, aby měl přehled a mohl mě hlídat. Starosta měl vše připravené a vysvětlil mi, jak bude vše probíhat.
Do sálu se chodilo přes hospodu, což nebylo moc taktické. Po bezmála půl hodině se sešlo ani ne deset lidí. Starosta ale jel podle hodinek. Stopl si k pultíku a spustil proslov. Následně odhalil vlastnoručně namalovaný znak. Moje chvíle. Přešla jsem zpoza přistaveného paravánu za znak. Starosta odjistil závlačku, znak se složil na zem a odhalil mě. Živoucí stylizovaná orlice. Přítomní začali tleskat. Kňourek plný nadšení mával rudým praporem práce a skandoval socialistická hesla. A pak… Prásk. Trefil mě praporem přímo do hlavy. Maska se na mém krku neudržela a odletěla. Publikum rázem ztichlo. Teď už jsem byla jen černá bezhlavá orlice.
A sakra. To bude průser. Ančo. Utíkej! Ty blbý drápy brání v chůzi, natožpak v běhu. A co maska? Stejně ji nemám, jak vzít. Ruce mám zašitý v křídlech. Dveře už jsou jenom kousek. Do… Au. Blbý schody. Hubu si naštěstí rozbít nemůžu, ale prsa jsem si narazila solidně. Rychle do auta. Co? Jak zalomil klíč v zámku. Já toho Romana přerazím. Musím běžet domů. Kašlu na drápy. Ať se klidně ulomí. Už to není daleko. Kdo mě to postrkuje? Asi Roman. „Romane?“
Ozval se ale cizí hlas. „Stůj ty ptáku. Hodím si tě přes rameno. Takhle domů nikdy nedoběhneš.“ Chlapík v zelené myslivecké uniformě si mě vyhodil na záda a klusal k našemu domu. Rozkopl branku a zaběhl do stodoly. Tam mě složil na zem.
„Hajný Břéťa Chládek.“ Potřásl mi křídlem.
„Anča Filipová. Moc děkuju za záchranu.“ Ale v hlavě mi vyvstala otázka. „Vám nevadí. Že nemám hlavu?“
„Každej je nějakej.“ Pokrčil rameny.
To už sem dobíhal Roman s brokovnicí v ruce.
„Seš v pohodě zlato?“
Hlavou mi pořád letěly všechny ty události. „Jo díky tady Břéťovi. Pardon panu Chládkovi.“
„Jakejpak Chládek, jenom Břéťa.“ Podával myslivec ruku Romanovi. Druhou rukou pak převzal svou pušku.
Najednou se na mě sesypal stres i únava. Bolest na hrudi. A ruce. Ty začaly nesnesitelně bolet. Zkusila jsem s nimi pohnout. Úplně ztuhlé. A ta křídla jsou najednou těžší a těžší.
„Sedni si.“ Přitáhl Roman bedýnku.
Posadila jsem se a kolena srazila těsně k sobě, aby mi nebylo vidět pod sukýnku. Můj přítel se pokusil sundat mi křídla, ale byla na zádech pevně sešitá. Tahal a zkoušel silonové nitě přetrhnout. Ale marně.
„Správný muž má mít nůž.“ Pronesl Břéťa a jediným tahem svého ostrého loveckého nože stehy přeřízl.
Oba muži mi pak pomohli sundat křídla. Ruce se mi bezvládně složily podél těla.
„Stejně nechápu, jak jsi v takových no… řekněme botách mohla utíkat tak rychle.“ Pronesl zvolna Břetislav a prohlížel si moje pařáty.
Pánové mi pomohli sundat boty. Chtěla jsem si alespoň přidržet sukni, ale moje ruce toho nebyly schopné. No tak mi pod ni uvidí. Kalhotky snad už viděli.
Za plotem se objevili sousedé Blažkovi.
„Něco ti neseme.“ Hlásil už od branky Květoš.
Jeho žena Jarmilka mi donesla orlí hlavu. „Koukám, že jsi to měla chycené jenom za krk. Takovou ránu to nemohlo vydržet.“ Prohlížela si vnitřek masky.
„Chlapi, no není ten starosta kus vola?“ Zeptal se Květoš a všichni jsme mu přitakali.
„Kolik mě vidělo lidí?“ To byla pro mě klíčová otázka.
„Moc ne.“ Uklidňoval mě Roman.
„Nesouhlasím.“ Oponoval Břéťa. „Protože tam byla bába Staníková, tak vlastně celá vesnice. Ona to děsně rychle rozkecá. Drbna jeda.“
„Doktor už na ní pracuje.“ Prohlásil Květoš.
„Obecní blázen Lojza, ten je v klidu, s ním můžeš mluvit klidně hned, bude tě brát jako každého. V hlavě má svůj Lojzo-land, kde jsou si všichni rovni. Vlastně je nejvíc normální z celého Muklova.“ Mudroval Břéťa.
A právě hajnému jsem dlužila svůj příběh. Konečně jsem si mohla sednout normálně nožku přes nožku. A začala vyprávět.