Druhý den k nám skutečně přišla celá delegace. Vedl ji Doktor Mráček. Ale poznala jsem i ufologa Vokouna. To asi bude problém.
Bylo nás šest, takže jsme se tak tak vlezli do našeho obýváku. Všichni se postupně představili a všichni mi podali ruku. Tentokrát nikdo neodvracel zrak. Poslouchali pozorně můj příběh. Když jsem končila pointou o špatně pochopeném přání, prakticky všem běhal po tvářích úsměv.
„Tak a teď dotazy.“ Dala jsem jim slovo. Ufolog Martin Vokoun se už nadechoval, když zasáhl doktor.
„Martine, ty až na konec. Jinak by se nikdo jiný nedostal ke slovu.“ Oslovený to zřejmě pochopil a nic neřekl.
Dotazy byly běžné. Jak vidím, slyším a mluvím. Jestli to bolí. A tak podobně. Pak mi poděkovali a řekli ať se někdy stavím na kafé. Odešli všichni až na doktora a Vokouna. Ten nezaváhal ani sekundu.
„Kruezané říkáš? Tak to sedí. S nimi jsem už týden v kontaktu.“ Tímto tvrzením mi vyrazil dech.
„Co? Jak?“ Zablekotala jsem.
„Normální vysílačkou. Teda trochu upravenou. Mluvím s jejich kapitánem Ku-sute.“ Řekl to s jakousi pýchou v hlase.
Díky tomu, že mě Kruezané naučili jejich jazyk a písmo, mi bylo hned jasné Martin není takový odborník, za jakého se vydává.
„Vyslovuje se to Kusu-te. U nás by bylo KUSU byl název rodiště a TE jméno.“ Vyvalil na mě oči.
„Jak to můžeš vědět?“ Očividně mi nevěřil.
„Naučili mě to a moje hlava je stále na jejich lodi připojená k jejich přístrojům. Jo neříkali, kdy mi ji hodlají vrátit?“ Klidněji už jsem to říct nemohla.
„Aha. No. Musel bych se zeptat. Kapitán asi nemůže vědět všechno, že.“ Chudák Martin. Netušil, že i když je mateřská loď Kruezanů obrovská, má pouze tříčlennou posádku.
Povídali jsme si ještě dlouho, než mě vyzval. „Hele tak přijď někdy ke mně. Spojení bývá kolem deváté večer. Jo bydlím hned za Jirkou Prouzou. Ty antény na střeše nemůžeš přehlédnout.“ Přátelsky se rozloučil a odešel.
Ani ne za hodinu tu byl starosta. Po obligátním: „Jak to jde soudruzi?“ šel rovnou za mnou.
„Aničko. Jdu se moc omluvit. Já… No byl jsem v takové euforii. Můžeš mi to odpustit.“ Samozřejmě, že mluvil o sražené masce.
„Poslyš soudruhu. Ano odpouštím ti, ale zároveň ti děkuji. Umožnil jsi mi poznat další lidi z naší obce.“ Moje odpuštění evidentně potřeboval. Okamžitě se rozzářil jako sluníčko.
„To mi spadl kámen ze srdce. Můžu pro tebe třeba něco udělat soudružko.“ Zeptal se.
„No. Jedna věc by tu byla. Zuzanka, by ráda zase otevřela hospodu. Mohl bys to s ní probrat?“ Věděla jsem, co pro Zuzku hospoda znamená.
„No to je nápad, hospoda nám chybí. Ideální by bylo ji koupit, ale na to teď nebudete mít. Vymyslím nějaký pronájem, ale mám podmínku.“ Ale. Copak to asi bude?
„Chci, aby se jmenovala - U orlice - souhlasíš?“ Jasně že jsem souhlasila.
Odpoledne se stavil hajný Břéťa a vytáhl mě na procházku do lesa. Jarní slunce už začínalo mít sílu a tak byla procházka příjemná.
„Někde tady...“ Zastavil mě Břéťa. „by měl být kanec kterýho musím odstřelit. Dělá škodu a napadá jiná zvířata.“ Říkal to spíš pro sebe.
„No možná ti pomůžu. Když chci vidím teplo, jako termokamera. Ale pak si nevidím pod nohy.“ Nabídla jsem mu.
„To by bylo bezvadný. Můžeš to zkusit? Podle stop nebude daleko.“ Zkoumal otisky v blátě.
Přepnula jsem vidění na tepelné. Celkem nic. Ale támhle v dálce. Nepoznám, jestli to je kanec nebo srna. Kdyby to šlo přiblížit. Za pokus nic nedám. „Přiblížit.“ Tak to klobouk dolů. Funguje to. Tak ještě kousek. Je to kanec. A pořádnej. Teď zas normální vidění. Aha je za keřem.
„Břéťo. Je tam za tím velkým keřem. Je to dost daleko.“ Ukazovala jsem prstem.
Sundal z ramene pušku. Dnes měl jinou než obvykle. Byl na ní dalekohled. Nějakou dobu mířil a pak. „Prásk.“
„Kurnik.“ Procedil mezi zuby. „Jenom ho to lízlo.“
Křoví se rozletělo a postřelené zvíře se hnalo rovnou na nás. Hajný však neztratil nervy. Rychlým pohybem přebyl zbraň. Pečlivě zamířil a čekal. „Prásk.“ Druhý výstřel šel kanci přímo mezi oči. Složil se jen pár metrů od nás.
„Co s ním teď budeš dělat?“ Napadlo mě při pohledu na velké zvíře.
„Zavezu ho na veterinu a když bude v pohodě, tak ho prodám někde v hospodě.“ Odvětil.
„No. Zuzka je řeznice a perfektní kuchařka.“ Napadlo mě.
Otočil se na mě a usmál se. „Fajn, jak projde veterinou je tvůj. Ale chci pozvánku na hody. A teď tu chvilku počkej skočím pro auto.“
Za nějakou dobu se konečně prodralo lesem terénní vozidlo. Společně jsme kance naložili a odvezli ho. Veterinární stanice, byla až ve městě, přesně opačným směrem než Muklov. Jela jsem tedy s Břéťou, schovaná pod dekou na zadním sedadle. Na večer jsme byli doma.
Zuzka byla nadšená a hned se pustila do práce. Sama by to samozřejmě nezvládla, a tak nás proháněla všechny. Ale bylo se na co těšit. Budou kančí hody.