Telefon na mém stole začal zvonit. „Novak Consulting. Jak vám mohu pomoci?“ spustila jsem automaticky svou profesionální masku.
„Ano, Anna… pane Soukale, díky… jo, mám se dobře. O vaší zakázce vím,“ přikývla jsem a očima začala hledat v monitoru počítače. „Bohužel, pan ředitel má zrovna důležité jednání. Zkuste mu zavolat na mobil tak za hodinu, to už bude mít určitě čas. A ta okna? Moment, hned se podívám.“
Párkrát jsem klikla myší a systém mě okamžitě navedl tam, kam jsem potřebovala. Naše firma šlapala jako švýcarské hodinky a já si dávala záležet na tom, aby v záznamech byl pořádek. „Mám to. Chlapci dorazí ve čtvrtek. Máme tam jeden den zpoždění, ale naši hoši jsou šikovní, oni to doženou. Není zač, pane Soukale. Mějte se krásně. Na shledanou.“
Položila jsem sluchátko a trochu si oddechla. Pan Soukal byl sice jeden z našich nejvýznamnějších klientů. Stavěli jsme pro něj už druhý dům. Ale hlavně to byl milý a pozorný člověk. Pokaždé se mě nezapomněl zeptat, jak se mám, a já věděla, že mě má upřímně rád.
Se šéfem se znali už od základní školy a pan Soukal se nikdy netajil tím, že jeho charakter prokoukl už v páté třídě. Moc dobře věděl, že firmu táhnu já se stavbyvedoucími, zatímco „pan ředitel“ si jen hraje na velkého byznysmena. Právě proto mi volal tak často. Nekontroloval mě, kontroloval jeho, a vlastně jsem se mu ani nedivila. Můj šéf byl známý svým laxním přístupem a tím, že veškerou skutečnou práci s radostí delegoval na kohokoli jiného. O stavu svých závazků měl jen velmi povšechný přehled.
Tento „přehled“ mu s radostí poskytovala moje drahá kolegyně Klára. Dlouhonohá, až nevkusně vyvinutá blondýna, jejíž mozková kapacita byla někde mezi žehličkou a automatickou pračkou.
Dveře ředitelské kanceláře cvakly a s tím svým typickým hihňáním z nich vyklouzla ven. Sledovala jsem, jak si popotahuje sukni těch svých obtažených minišatů, které měly víc výstřihu než látky. S klapotem jehel přešla ke svému stolu a labužnicky se rozvalila v koženém křesle, jako by právě zachránila firmu před bankrotem. Pak se podívala na mě a ten její „andílkovský“ výraz byl v tu ránu pryč.
„Tak co je novýho, kobliho? Ty vole, to se rýmuje! Novýho, kobliho!“
Touhle přezdívkou mě častovala od první vteřiny, co mě uviděla. Byla jsem pro ni jen tlustá šedá myš, co jí kazí výhled na její vlastní dokonalost.
„Ty okna na Viniční mají skluz jeden den, ale to doženeme.“ Předala jsem nezúčastněně informaci. „Jo a v pondělí mezi desátou a dvanáctou budou předělávat šéfovi v kanclu tu… špatnou zásuvku od internetu.“ Maličko jsem zaváhala, protože mi nebylo jasné, jestli Klářin slepičí mozek pochopí slova jako ethernet. „Tak abys mu na ten čas nenaplánovala nějaké jednání.“
„Nestarej se, vím, co dělám, nejsem blbá.“ No tímto výrokem jsem si moc jistá nebyla. A hned mi v hlavě naskočila ta věta z filmu s Louisem de Fun?sem: „Královna je Bavoračka. Je krásná, ale blbá.“ Trochu mi to připomnělo Kláru.
Po nějaké době se ze své kanceláře vyvalil pan šéf. Jako vždy si mě nevšímal. „Co pro mě máš, ty vysmáté sluníčko?“ Zastavil se tento zdatný čtyřicátník se začínajícím bříškem u Klářina stolu.
„Ty okna na Viniční mají skluz jeden den, ale to doženeme,“ papouškovala mě slovo od slova. „Jo a v pondělí mezi desátou a dvanáctou budou předělávat šé… u tebe v kanclu tu… špatnou zásuvku od internetu.“
Skoro jsem vyprskla smíchy. Moje drahá kolegyňka měla fenomenální krátkodobou paměť. Pamatovala si doslova slovo od slova. Ale jinak byla blbá jako pučtok, což je zkomolenina pro vytěrák na hlavně pušek, v tomto případě hlavy.
Pan ředitel si udělal poznámku do mobilu a pak prohlásil: „No myslím, že pro dnešek jsme toho udělali už dost a můžeme jít domů.“
Klára se zahihňala. Pak se otočil na mne a mezi zuby ucedil: „Ty taky.“
Klárinka vyskočila, až její jehlové podpatky zaduněly o zem. Popadla norkový kožíšek, který dostala k Vánocům, hádejme od koho, a jako první se hrnula ven. Šéfík ji ještě dvakrát plácl po zadku, což vyvolalo další vlnu hihňání.
Já nejsem zvyklá nic uspěchat, takže pěkně v klidu uložit rozepsané dokumenty, vypnout počítač, sbalit si mobil a pár drobností do batůžku, zhasnout v kanceláři a teprve pak jít.
Před vchodem do firmy jsem se na chvilku zastavila. Konečně pátek a dva dny volna. Mírný, skoro už jarní větřík si pohrál s mými černými vlasy. Sluníčko svítilo a už mělo celkem sílu. Vzala jsem to domů pěšky. Sice to byly tak dva kilometry, ale zároveň si v klidu koupím něco dobrého a podívám se do výkladů předražených obchodů, co si zase nekoupím.
Při vycházení z drogerie na náměstí jsem přímo vletěla do náruče nějakého mladého muže. „Ježíš, promiňte, to ten mobil.“ Omlouvala jsem se. Ale on se naopak povzbudivě usmál.
„Aničko. Jsi to ty?“
Pamětí začaly létat podobizny všech mužů, které jsem znala, a pak: „Romane?“
Znovu se usmál. „Jasně.“
Byl to můj spolužák z gymnázia. Snad jediný, který si mě nedobíral pro mou ne zrovna ztepilou postavu. Upřímně řečeno, líbil se mi. Ale vždy jsme byli jen kamarádi.
„To je doba, co jsme se viděli naposledy.“
„No, počítám tak tři roky,“ odhadla jsem.
„Nezajdem někam na kafé?“
Světe, div se, řekli jsme oba to samé v jeden okamžik. Po náhlém návalu smíchu už nezbývalo než to splnit. Útulná hospůdka byla koneckonců hned za rohem.
Sedli jsme si ke stolku poblíž výčepu a objednali si kávu.
„Tak co děláš, jak se máš?“ nadhodil Roman.
„Dělám sekretářku ředitele ve firmě Novak Consulting,“ odpověděla jsem. „A jak se mám… střídavě oblačno. Práce, práce, chvilka volna a zase práce. Jinak nic moc.“
„A co ty?“ zeptala jsem se.
„Podobně. Mám firmičku na montáž kamerových a zabezpečovacích systémů, děláme to s kámošem.“ Chvíli mluvil lehkým tónem, pak se ale zakabonil. „Opustila mě přítelkyně… mrcha.“
Trochu se oklepal a pokračoval: „Jo, Novak Consulting. Pro ně jsem dělal zabezpečovačku a kamery do dvou baráků. Nic proti tvýmu šéfovi, ale je to… no, ukázkový idiot. Raději se ho na nic neptat, stejně nic neví. Vždycky jsem se domluvil se stavbyvedoucím nebo poslal mail.“
Zapadlo mi to do sebe. „Pan Fráňa, firma Kamsys. To jsem vyřizovala já.“
„Jo!“ zasmál se. „Vyřizuje Filipová. Posíláme si pracovní maily a vůbec nám nedošlo, že se známe už z gymplu. A na to si připijeme.“
Začal očima pátrat po servírce. „Ehm… slečno… dva fernetky, prosím.“ Objednal klasický léčivý elixír.
Jakmile přistály na stole, připili jsme si na pracovní i osobní setkání. Všimla jsem si, že působí nějak napjatě. Možná se potřeboval vypovídat.
„Koukám, že tě něco trápí, Romčo. Klidně se svěř, jsem jak ta vrba,“ povzbudila jsem ho.
„Tak jo. Nedávno mě opustila přítelkyně… Marta. Zpočátku nám to klapalo. Byla krásná, docela inteligentní, já slušně vydělával…“
Na chvíli se odmlčel. „Asi po roce se to začalo drhnout. Chtěla pořád víc peněz. Já byl zamilovanej, tak jsem dřel, aby měla Martička dost.“
Usrkl kávy.
„Pořídil jsem velkej byt, nechal ho celej rekonstruovat podle jejích představ. Bankovní konto, a to i firemní, se pěkně prohlo. Jenže ona pořád nebyla spokojená. Začala mít zvláštní manýry. Pořád jí něco smrdělo, poslouchala za dveřma, kde se co šustne, a pak o tom hodiny mlela. Vařit odmítala, jedli jsme po restauracích… a chovala se jako Pohlreich. Tohle špatně, tamto blbě uvařený. Prostě mlsná huba. Nakonec jsme se hádali kvůli každé pitomosti.“
Znovu se napil.
„Pak mi řekla, že jsem nýmand, co ji nedokáže uspokojit ani v posteli. Sbalila se a odtáhla.“
Působil sklesle. Bylo mi ho líto. Natáhla jsem se a chytila ho za ruku. Neucukl. Podíval se na mě a v očích měl vděčnost.
„Já tady plácám blbosti a tebe to musí nudit…“
„Nenudíš,“ skočila jsem mu do řeči. „Potřebuješ se vypovídat. Pokračuj, jsem jedno ucho.“
Ještě chvíli mi vyprávěl, jak mu Marta komplikovala život. Objednal si další fernet, postupně se uklidňoval a bylo vidět, že mu ten rozhovor pomáhá.
„Už je to pryč,“ povzdechl si. Pak se mi podíval přímo do očí a usmál se. „Měl jsem se víc zajímat o tebe. Už na gymplu mi s tebou bylo… dobře. A pořád je.“
„A co bys dělal s takovou tlustoprdkou, jako jsem já?“
Usmál se. „Poučil jsem se. Na obalu až tak nezáleží. Důležité je, co má člověk uvnitř. A ty mě chápeš. To moji kamarádi v hospodě neuměli.“
Zasmál se. „Kromě jiného jsme vymysleli jednu dost přiblblou teorii… Žena má být krásná, ale bez hlavy.“
Zaujalo mě to. „A můžeš mi tu teorii trochu rozvést?“
Naznačil hospodskému, že si dá pivo.
„Krásná – to asi víš, jak je myšleno. A bez hlavy… jako že má v hlavě akorát blbosti, co chlapa zbytečně zatěžujou. Nekecala by do všeho, neposlouchala, kde nemá, neměla divný chutě, nekoukala blbě a nečenichala pořád, jestli mi náhodou nesmrdí ponožky.“
Bylo vidět, že se stydí to vysvětlovat ženě. Mně to ale znělo… celkem logicky. A jemu to očividně ulevilo. Odchytila jsem servírku a objednala další rundu fernetů.
„Tak na tu teorii,“ pozvedla jsem panáka. „Žena má být krásná, ale bez hlavy.“
Panáky cinkly a zmizely v našich hrdlech.
Postěžovala jsem si ještě na drobnost. V kuchyni mi kape kohoutek a nedaří se mi ho opravit.
„Easy. Zítra se u tebe stavím,“ mávl rukou Roman. „Není problém.“
Povídali jsme si tak dlouho, až nám servírka naznačila, že zavírá.
Domů to byl sotva kilometr, zkratkou přes park ještě blíž. Šla jsem přes louku, když mě zaujal zřetelný čtvercový otisk v trávě. Zvědavost mi nedala. Sehnula jsem se a v tu chvíli. Dzink. Narazila jsem hlavou do něčeho neviditelného. Rána mě posadila na zadek, hvězdičky mi tančily před očima. Pak přišla slabost… a tma.
Probrala jsem se na jakémsi lůžku. Nad hlavou svítilo tlumené namodralé světlo. Všechno bylo rozmazané. Když se mi zrak zaostřil, skláněla se nade mnou postava. Vypadala jako člověk… ale jen na první pohled. Velké jasně modré oči, sotva znatelný nos a ústa, tmavě modré vlasy a pleť tak bledá, až působila průsvitně.
„Je vzhůru,“ řekl ten člověk. Řekl? Nebo to byl někdo jiný? Ne, byl to on, ale ústy ani nepohnul.
„Msu-tuf, vysvětli té samici, o co nám jde, ať nedělá moc problémů.“ Ozval se jiný, řekla bych ženský hlas. Ovšem označení „samice“ mě docela nadzvedlo. Jsem přece Anna Filipová, ne nějaká samice.
„Tak promiň, Anna Filipová,“ ozval se mužský hlas. „Kon-toki, zapiš prosím, že objekt se identifikuje jako Anna Filipová. Zřejmě jméno.“
„Takže, Anna Filipová, nechceme ti nijak ublížit, potřebujeme od tebe jen co nejvíce informací o této planetě.“
Ty vole! Mimozemšťani, hrklo ve mně. Aniž bych cokoli řekla, dostala jsem hned odpověď.
„Ano. Ty vole. Jsme z Kruez, z planety Baniq. Jsme tu na průzkumu. Jenom si z tvé paměti vytáhneme informace a zase tě pustíme. Je to naprosto bezbolestné, jen se nesmíš moc hýbat.“
Hlas mimozemšťana byl celkem uklidňující, i když mi stále vrtalo hlavou, odkud pochází.
„Aha. To je mimosmyslový přenos myšlenek, tak my komunikujeme.“ Doslova jsem pocítila jeho pobavení.
„Takže uděluješ nám souhlas s pořízením kopie tvé paměti?“
Na přímou otázku přímá odpověď. „ANO!“ prohlásila jsem rezolutně a můj hlas se rozlehl po místnosti.
Mimozemšťan zamrkal. „Co to bylo?“
„Jen klid, Msu-tuf,“ ozval se mi v hlavě, ano, teď už jasně ženský hlas. „To je zastaralá verbální komunikace, ale odpověď máme, píšu souhlas udělen.“
Mimozemšťan, který se skláněl nade mnou, odkudsi vytáhl takovou šedobílou blánu, ze které vedly nějaké, spíše kořenům podobné hadice. Natáhl mi to přes hlavu. Kupodivu to nebylo nijak nepříjemné. Na okamžik jsem zahlédla jeho ruce. Vypadaly tak lidsky, ale byly skutečně lehce průsvitné.
Zavřela jsem oči. A pak to nastalo. Začala jsem jakoby prožívat zrychleně celý svůj život, a to nejen obrazy, ale i hlasy a pocity. Prostě úžasný film. A celý jen o mně. Děj se na některých místech trochu zpomalil a ve chvílích, kdy jsem hleděla na hvězdnaté nebe, se dokonce na okamžik zastavil.
Netroufnu si říct, jak dlouho to celé trvalo. Po posledních událostech dnešního dne, viděných ještě jednou díky mimozemskému přístroji, jsem usoudila, že už je konec, a otevřela oči.
Byla nade mnou zase ta pobledlá modrooká tvář, ale tentokrát jiná. Docela na ní byly znát ženské rysy.
„Děkujeme ti za tvoje vzpomínky a zkušenosti, Aničko.“ Vnímala jsem její myšlenku. „Jako že se Kon-toki jmenuji, prohlašuji na svou čest, že je nezneužijeme.“
No aspoň že tak.
„Zjistili jsme o vás lidech mnoho. Některé jsme pochopili, jiné nikoli, ale to už se tě nebude týkat.“
„Plně chápu, že se chceš vrátit co nejrychleji domů. Ale neuspěchej to, venku je dost zima.“
Najednou přímo nade mnou zprůhledněl strop. A uviděla jsem Zemi. Planetu Zemi.
„Bylo to alespoň trošku humorné?“ Pocítila jsem společně s otázkou i úsměv mimozemšťanky.
„Jenom klid, přímo domů tě odveze náš kapitán Kusu-te výsadkovým člunem. Omlouvám se za svůj nevydařený vtip.“
No, vzhledem k okolnostem zas tak nevydařený nebyl. A tyhle poloprůsvitné mimozemšťany mi to posunulo blíže k lidem.
K mému lůžku přistoupil i Msu-tuf. „Našli jsme ve tvé mysli jedno tvoje přání a jsme schopni ho splnit. Přijmi ho prosím jako naši kompenzaci za tvoji ochotu podělit se o informace.“
Copak mi asi dají? No, to je jedno, budu mít něco mimozemského, to bude Roman koukat. Proč jsem si vzpomněla zrovna na Romana?
„Musíme tě teď na chvilku uspat,“ přerušil moje myšlenky Msu-tuf. „Vzbudíš se až doma ve své posteli.“
To je servis. Až do postele, to si dám líbit.
Dál už jsem si ani nestihla nic pomyslet. Jen jakoby z dálky pronikla poslední myšlenka.
„Bude z tebe žena krásná a…“