Sobota

Tak co se děje? Říkali chvilku. Kolik je hodin? Tma, takže ještě noc. Ticho, jasně noc. Ta tma je nějaká moc temná. No jo, jelítko, musíš otevřít oči. Ale mám je otevřený. Nebo zavřený? A co to ticho? Takový ticho tu není ani v noci, vždycky něco hučí nebo cvaká v topení, ale teď? Nic. Čistý nic! Aha, asi ještě spím a zdá se mi nic. Ale přemýšlím. Možná? Halo. Mimozemšťani, jste tady? Nic. Zase jenom úplný nic. Ha, štípni se, jestli spíš. Au. Tak prsty se hýbou a stehno bolí, tak to nespím. Kurnik, proč jsem tak zmatená? Možná mě uspali nějak moc. Třeba se za chvilku rozjasní. Jo, počkám. Co to říkali? „Bude z tebe žena krásná a …“ Že já vždycky v tom nejlepším usnu. No co, tak krásná? Tohle je ruka, noha, zadek. No moment! Tak malej. Klára mi vždycky říkala, že mám zadek jak štýrskej valach. Tak přidáme druhou ruku. No fakt! Oni nekecali. Holt ufouni. Tak co dál? Pas. No já se snad… já se skoro rukama obejmu v pase. No musím být podstatně štíhlejší, dyť to oblečení na mě úplně přebývá. Tak schválně, co bude vejš. Hmm. Pěkný, tak akorát, hezky kulatý. Ramena, krk, no jo, štíhlej. A teď co moje dvojitá bradička? Takže krček, polštář. Co? Polštář. Proč mám polštář na hlavě? Polštář pryč. Takže krček, matrace. Ne, ne, to je nějaký divný. Vždycky je krk, pak hlava, ne? Ještě jednou pomalu, třeba jenom nějak blbě ležím. Krk a… nic? Jak může bejt krk a nic? To nedává smysl. To sedí jen na Romanovo „žena krásná a bezhlavá“. Což je logicky blbost, bez hlavy se žít nedá. Teda pro lidi to je nemožné! Ale mimozemšťani… Kurva, ti kreténi mi uřízli květák!

No, Anče. Tak co teď. Zkusíme to pozitivně. Podle všeho seš pěkně štíhlá, to sis konec konců přála snad vždycky. Žiješ! To je kurva důležitý! Jak? To necháme koňovi, ten má větší hlavu. Jo, kůň tomu je hej, ten hlavu má. Já podle všeho ne. To přece není možný, ohmatám to ještě jednou. Krk, nic? Hmm. Jak by to vypadlo… moment, tady je nějaká díra. Strčím do ní prst. Ble. Hee. No tak tak ne, tudy dejchám. Tomu říkám tragikomedie. Hele, teď logicky. Tma a ticho, jasný, nemám oči ani uši, to znamená jasně, žádnej pach ani chuť. Ušetřím za cukr, sůl a voňavý kuličky na záchod. Teď vážně, co mi zbylo? Hmat. Hele, holka, nemůžeš jen ležet, trošku se zvedni. Ták a sedíme. Co to teplo? Jenom tady na hrudi. Bože, ten svetr na mě visí. Jo, to je sluníčko. Okno u postele je na východ. Tady to hřeje, tady ne, hmm, to bude kolem deváté ráno. Tak si pěkně vylezem z postele a skočíme si na záchod. Jauvajs. To ty kalhoty, jsou o tři i víc čísel větší než já. Pryč s nima. Jo a podprsenka je taky na nic. Pořád nadávám, jak mám malej byt, teď se v něm alespoň dobře vyznám. Tak pěkně vztyk, dveře jsou skoro naproti a hlavně hmatej. Jo krok, další zeď. Nějak se jakoby… au… převažuju. Jako bych neudržela rovnováhu. No jo, jasně. Uši jsou pryč i s labyrintem. Takže sbohem, rovnováho. Tak po čtyřech, jako pejsek.

No záchod mám za sebou, ale takhle nemůžu žít. Sama nic nezvládnu. Kde mám mobil? Kozo hloupá, na co by ti byl. Zkusíme kuchyň. Mám žízeň. Když se budu držet, půjde to i po nohách. Šup. Jo. Vlevo. Au. Víc vlevo. Dopředu, au. Takhle si ty nový prsa úplně omlátím. No aspoň si nemůžu rozbít pusu. Ha, vodovod. A furt kape. Výhoda, neslyším to. Sklenička, vodička. Echn. Echn. Hee. Takže jinak. Vydechnout, glo. Nadechnout. Echn. No ještě to musím vychytat. Jsem celá politá. Ta sklenička vibruje? Dneska má přijít Roman. Bude zvonit. Zvonek je nade dveřma, tam dosáhnu. Počkám na něj. Jo, vstupní dveře, seš holka šikovná. A nějak vibrujou… aha, někdo klepe. Klika cvakla… kurnik s rovnováhou. A… au, kolena. Ale tuším, že dveře jsem otevřela, držím kliku. Co to bylo za otřes. Prohmatám si to. Ono je to vlastně docela humorný. Hm, bota? Noha. Rozkrok… přeskoč to. Břicho, hruď a krk. Hm, je to on a ráno se neholil. Nemůžu ho nechat napůl na chodbě. Proč vlastně leží a nestojí? Asi jsem krásnější, než čekal. Tak to prostě neustál.

Roman se pohnul. Cítila jsem to, protože jsem ho celou dobu držela za ruku. Klečela jsem vedle něj v předsíni. Odtáhnout ho sem bylo překvapivě snadné – ztratila jsem přece jen skoro půlku své váhy, ale svaly zůstaly, a teď se mi manipulace s ním zdála až lehká. Podle jeho pohybů se snažil posadit. Najednou mě popadl za ramena a třásl se mnou. Proč to dělá? Asi je v šoku, musím ho uklidnit. Paradoxní – měl by uklidňovat on mě. Nahmatala jsem jeho hlavu a začala ho hladit po vlasech jako malé dítě. Pomohlo to, pustil mě a po chvíli sundal moji ruku z hlavy. Odhadla jsem, že už stojí na nohou, protože mi hned pomohl vstát. Přehodil mi pravou ruku přes ramena a levou vložil do pasu. Odvedl mě do obýváku a posadil na sedačku. Otočil se a odešel – alespoň to jsem vydedukovala. Všechny ztracené smysly teď posilovaly jediný, který zůstal: hmat. Cítila jsem lehké vibrace podlahy, závan vzduchu, každý pohyb kolem. Dedukce byla vždy mojí silnou stránkou a teď mi pomáhala orientovat se v této zvláštní realitě.

Netrvalo to dlouho a Romča byl zpátky. Sedl si vedle mě, vtiskl mi do ruky tužku a navedl ji nad poznámkový blok na stolku. Chytráček. Chce komunikovat a takhle můžu psát. Napadlo mě začít rovnou mimozemšťany a vším, co se mi přihodilo, ale nejdřív bylo potřeba, aby se dokázal domluvit on se mnou.

Napsala jsem tedy „Ano“, zamávala pravou rukou a nahmatala jeho dlaň, kterou jsem si položila na pravé koleno. Dvakrát mi koleno stiskl. Snad to znamenalo, že pochopil. Pro „Ne“ pak sloužila levá ruka a jeho dlaň na levém koleni. Ani nevím, proč mě napadla zrovna kolena a ne třeba ramena.

Základ komunikace jsme měli, teď přišlo vysvětlování. Psát poslepu není žádná legrace, ale zdokonalený hmat se mi hodil víc, než bych čekala. Trvalo to dlouho a stálo to hodně papíru, než jsem tak nějak stručně sesmolila celý svůj příběh. Podle závanů vzduchu jsem poznala, jak Roman bere list po listu a luští moje hieroglyfy.

Dalo mi to čas věnovat se sama sobě tak, jak to umějí jen ženy. Začalo mi být trochu nepříjemné, že mám na sobě jen tři kusy oblečení. Ne že by to bylo nepohodlné. Svetr mi teď sahal skoro ke kolenům a byl krásně volný. Jen ponožky… ty tlumily můj cit pro vibrace. Tak jsem je sundala.

Roman zřejmě dočetl, protože mě pohladil po rameni a lehce mi políbil ruku. Vyložila jsem si to tak, že se mnou cítí a že v tom nejsem sama.

V břiše mi zakňouralo. No jo, lidské potřeby. Mám hlad a žízeň. Hned jsem to napsala na papír.

Románek neváhal a dostrkal mě do kuchyně. Chladný kovový povrch přede mnou – aha, lednice. Instinktivně jsem se k ní přitáhla rukama. Pochopil a pustil mě.

Automaticky jsem vytáhla máslo, sýr a z mrazáku rohlík. Moje jednání bylo tak energické a samozřejmé, že se můj pečovatel ani nepokusil zasáhnout. Šup rohlík do mikrovlnky, otevřít balíček s plátkovým sýrem, krabičku s máslem. Nůž je přece v prvním šuplíku. Dotyk kuchyňské linky mi pomáhal s problémem se stabilitou.

Teprve když jsem namazala rohlík máslem a začala na něj pokládat sýr, došla mi marnost mého počínání.

„Anno, jak si chceš narvat rohlík do té úzké díry v krku?“ zpražil mě můj logický mozek.

Spustila jsem ruce podél těla a na okamžik nevěděla, co dělat. Pak ale přišla Romanova podpora. Uchopil mě za ruku a položil ji na cosi plastového na lince. Mixér.

Kurnik, ten kluk je geniální!

Posadil mě na židli. Vibrace mixéru jsem cítila velice intenzivně. Pak asi něco hledal. Dotkl se mého ramene a jemně, skoro omluvně, ho pohladil. Do krku mi zastrčil cosi plastového. Naštěstí jsem to pochopila rychle a napůl vydechla, než do trychtýře nalil směs rozmixovaného rohlíku, másla a sýra. Musel to pořádně naředit vodou, aby to bylo tekuté.

Teď jsem byla ráda, že nemám chuť. Celá akce se neobešla bez kašlání, chroptění a lehkého dušení, když pár kapek steklo vedle. Ale brzy jsme odladili správný postup krmení. Potom jsem si musela chvíli odpočinout.

Na stole ležel náš poznámkový blok a tužka. Hned jsem napsala několik postřehů. Roman mi je nejspíš četl přes rameno, protože jeho stisk mého pravého kolena byl okamžitý.

Po chvilce si sedl na židli naproti. Poznala jsem to bezpečně podle zachvění podlahy. Najednou mi něco kapalo na ruku a Roman do ní strčil kovový předmět. Ohmatala jsem ho. Jasně, hasák. Chce mi oznámit, že opraví kapající kohoutek. Zamávání pravou rukou byl signál pro něj. Poznámkový blok a tužka byly teď mou jedinou možností komunikace. Nebo ne? Mám doma notebook a píšu po hmatu dost rychle všema deseti. Ale jak si otevřu textový editor? Na to je potřeba myš a oči. Dá se to využít třeba později. Zatím papír.

Moje ruce podvědomě žmoulaly popsaný list. Ale moment, písmena jsou nejen napsaná, ale do papíru mírně vyrytá. Za pokus nic nedám. Ohmatala jsem list a některá písmena jsem poznala. Bomba. Mělo to ale jeden háček. Ze strany, na kterou píšu, je vryp dovnitř a ten se hmatá špatně. Na druhé straně písmo vystupuje ven. To sice dobře nahmatám, ale text je zrcadlový. Pro nouzovku to však stačit mohlo. Hned jsem list vytrhla z bloku, přidala poznámku a dala stranou. Romanova odpověď přišla záhy, když mě mokrá ruka lehce stiskla pravé koleno.

„Tak co, Ančo, dál?“ Co můžu v této situaci dělat? Naučit se žít s tím, co mi zbylo. Postupně jsem si to začala probírat. Chuť a čich se dají oželet. Takže jsem byla pouze hluchoněmý slepec. A ještě ta zpropadená rovnováha. Teď sedím u stolu a nijak moc se nekymácím. Předloktí mám na stole. Když se soustředím, tlak na ruce je větší, mírně se nahnu dozadu, tlak je menší. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neupadla, dělám to asi podvědomě.

Zkusíme to na nohách. Vstala jsem a podle paměti se snažila vyjít z kuchyně. Romanova ochotná ruka se mě rychle ujala, ale odstrčila jsem ji. Pochopil, že tohle chci zvládnout sama. Začala jsem chodit podél stěny v obýváku tam a zpátky, chvíli zastavit a znovu. Co mezitím dělal Roman, jsem nevěděla, ale drobná zachvění z větší dálky mi napověděla, že mu v kuchyni něco spadlo na zem. Ani nevím, jak dlouho jsem tak chodila, když tu náhle projela mi prudká, ale krátká bolest od páteře někam do ramen. Lekla jsem se, ale ještě víc mě vyděsilo, když se v mé absolutně černé tmě objevil zelený nápis „stabilizace funkční“. Nápis po chvilce zmizel, ale v koutku mé temnoty zůstala malinká zelená tečka. Absolutně nejděsivější bylo to, že nápis nebyl psán česky. Byl to jazyk národa Kruez z planety Baniq. A já mu rozuměla.

Moje stabilita byla zpět. Několik ukázkových dřepů bez pádu to jasně dokazovalo. Alespoň trocha radosti v tom mém temném a tichém světě. Ucítila jsem Romanovu ruku, která mě lehce navedla k sedačce. Usadil se vedle mě a chytil mě za ruku, kterou navedl nad stolek, kde ležel náš poznámkový blok. Jo, hadrová panenka, takový to byl pocit. Vtiskl mi do ruky papír a naznačoval, že ho mám ohmatat. A skutečně. Můj hmat pomaličku rozeznával písmena a vznikala z nich slova. „Co pro tebe můžu udělat.“ Chtělo se mi napsat: „Vrátit hlavu.“ To bylo ovšem nereálné přání. „Něco na sebe, vše je mi velké.“ To bylo realistické.

Další papírek na ohmatání. „Měl bych zůstat s tebou.“ Reagovala jsem hned. „Nemusíš, vše důležité zvládnu, ale vezmi si klíče od bytu, jsou na věšáku.“ Zavrtěl sebou. Pak se lehce dotkl mého pravého kolena na znamení souhlasu. Pohladil mě po rameni a políbil mě na pravou stranu krku. Teprve později mi došlo, jak moc se musel přemáhat.

„Romča šel pryč, tak co teď budeš dělat, Ančo,“ popíchl mě mozek. Protáhnu se, prohrábnu si vlasy. Kurnik, žádný vlasy. Jenom vzduch. Proboha, jak vlastně můžu žít, když mi ti zmetci průsvitní uřízli hlavu. Raději na to nemyslet. Zajdu se mrknout, jestli Roman spravil ten kohoutek v kuchyni.

Ták. To bylo dobrý. Tady je kuchyně a ani jsem se o nic nebouchla. Jo, linka, dřez. Ó. Zlatíčko Románek. Dal mi sem novou pákovou baterii. Teplá, studená, teplá, studená, hi hi, funguje to. Hele, já se vlastně už vůbec nepotácím. Tak si trošku zacvičíme, ale tady ne, jdu do obýváku, tam je víc místa.

Tak a teď sokolské cvičení. A doleva. A doprava. Hluboký předklon. Já si dosáhnu na špičky? Moment, no jo, dyť jsem hubeňour. No to břicho, takový malinký a pas tak štíhlej. Ještě včera jsem nadávala, že jsou mi ty kalhotky malý, a dneska, jak se to hodí. Ale zpátky ke cvičení. Pochodujeme na místě. Zvedáme kolena. Tý jo. Já si kopu zdola do poprsí. Jak je asi velký? Hmm. No Klára měla o trošku větší, ale zase samej silikon. Tak si dáme pár dřepů, to nikdy neuškodí. To je úžasný. Jsem tak ohebná a všechno jde tak snadno.

Jé a co nohy? Nó. Stehno v klidu obejmu prstama obou rukou. Není tlustý, ale ani žádný párátko. Kdybych to nepovažovala za marnivost, řeknu, že jsem teď docela pěkná. Zkusím se nenápadně zeptat Romana.

No zpátky na stromy. Co ta rovnováha? Vypadá, že drží. Možná je lepší než předtím. Ani jsem se moc při tom cvičení nezpotila. Aha, očuchat se nemůžu, nemám jaksi čím. Tak si aspoň sednu.

Jak to vlastně bylo? Zelenej nápis, to vím jistě. Určitě nebyl ani česky, ani anglicky. Takový různě spojený čárky. Asi to bylo jejich písmo. Ale jak to, že vím, co to znamená? A co ta zelená tečka? Jo, pořád tam je. Naskočila tam hned po tom píchanci v zádech. A v tu chvíli začala fungovat stabilita. Nejsem žádnej technik, ale jako by ve mně naskočilo něco, co mi pomáhá držet balanc.

A ta tečka? No jasně. To bude kontrolka, jako že je to zapnutý. Že by mi ti ufouni ukradli hlavu a nahradili ji nějakou technologií? To by bylo fajn. Lumpové. Co takhle nějaký uši a oči. Jo a hlásek by taky bodnul.

Zkusila jsem se jít osprchovat. Všechno šlo dobře, ale sprchu bylo nutné vyndat z držáku na stěně. Jinak by hrozilo, že mi proud vody nateče do otevřeného krku a já se utopím. Sprchový kout je malý a slepý člověk se v něm špatně orientuje, takže mě sprchování stálo obouchané lokty a jeden náraz ňadry přímo do zdi. Člověk se ve sprše vždycky bojí, že mu podjedou nohy a on si rozbije o něco hlavu. To se mně stát nemohlo. V koupelně jsem nahmátla zrcadlo a zase mi bolestně došlo, že se na sebe ani nemůžu podívat. No možná mám teď postavu jako Klára, ale narozdíl od ní nemám vypatlanej mozek a hlavně nejsem blondýna.

Seděla jsem v obýváku a procvičovala si rozpoznávání písmen vrytých do papíru. Konferenční stolek byl nízký, takže mě ani nepřekvapilo, že mě jaksi píchlo za krkem. Nacvičeným pohybem jsem si na něj sáhla a tím si opět uvědomila, že na mém krčku něco chybí. Závan studeného vzduchu mě donutil zbystřit. Lehký otřes. Á. Románek je tady. Taky by s těma dveřma nemusel tak bouchat, jsou úplně nový. A už se blíží, jeden otřes, druhej, třetí, ruka na rameni. Pohladila jsem ho, aby poznal, jak ráda ho hmatám. Pak odešel směrem k mé ložnici a něco tam dělal. Vrátil se za chvilku a odvedl mě do ložnice. Moji ruku navedl nad postel, kde šlo nahmatat nějaké kusy látky. Oblečení!

Několikrát jsem mu pohladila ruku a vyvedla ho z pokoje ven. Teď bylo nutné probrat vše, co přinesl. Na barvě až tak moc nezáleželo. Ven jsem stejně nemohla a doma můžu být klidně barevná jak papoušek. Když žena zkoumá oblečení, a navíc jen hmatem, tak si to nějaký čas vezme. Výsledek byl uspokojivý. Dobře padnoucí fakt dlouhý tričko, bude dobré na spaní. Normální, trošku volnější tričko s nějakým obrázkem. Dvoje použitelné kalhotky. Jedna džínová minisukně a obtažené minišaty s krátkým rukávem a decentním roláčkem. Ty jsem si hned oblékla. Podprsenky jsem nahmátla dvě, ale žádná z nich nebyla schopná mé vnady řádně obejmout. Kalhoty sice žádné, ale já se teď přece už za své nohy nemusím stydět. Klidně je můžu ukazovat v minisukních.

Ze šuplíků jsem vyházela staré oblečení a vyskládala tam nové. Byl to úžasný nepoměr. Obrovská hromada velikosti XL oproti skromné hromádce velikosti asi S či M. Přešla jsem do obýváku a dvakrát se otočila, aby si mě mohl Romča pěkně prohlédnout. Reakce byla nadšená. Několikrát mi zmáčkl pravé koleno, z čehož plynulo, že je mým vzhledem doslova nadšený.

Pocit žízně mě vyhnal do kuchyně. Roman šel se mnou, ale už mě nezkoušel vodit. Jen mě občas lehce nasměroval. Pití jsem zvládla sama a dokonce bez polití se. S jídlem mi opatrovník pomohl. Sám taky něco pojedl. Vrátili jsme se do obýváku. Lehké houpání v oblasti hrudi mi připomnělo, že mi jedna část oblečení chybí. Budu muset pověřit Románka, aby mi koupil nějakou tu podprsenku.

Komunikace přes psaní rytí do papíru už nám šla docela dobře.

„Romčo, potřebuju koupit podprsenku. Uděláš to pro mě?“

Okamžitý stisk kolene znamenal: „Ano.“

Dala jsem mu instrukce. „Vem si metr.“

Stiskl mi koleno a odešel, ale za chvilku byl zpět.

„Změř mi obvod hrudníku pod prsy a najdi si na netu tabulku velikostí, já tipuju M.“

Metr měl asi v autě, protože to pěkně studilo. Podle jeho pohybů bylo jasné, že se tak trochu ostýchá. Doměřil a za nějakou dobu mi strčil do ruky lístek, kde bylo jedno písmeno „M“. Ale to nebylo vše.

„Budou chtít velikost košíčku, tu ale nevím a ani neodhadnu.“

Úplně jsem cítila, jak zahudroval „Do prdele.“

Řešení pro mne bylo celkem jednoduché, ale u Romana jsem si nebyla jistá. Prostě jsem ho popadla za ruku a položila si ji dlaní na své ňadro. Snažil se vytrhnout, ale nepustila jsem ho. Teprve když se zklidnil a přestal se cukat, dalo se říct, že má mou velikost tak nějak v ruce.

„A vezmi minimálně dvě, peněženku mám v batohu v předsíni.“

To bylo nutné mu zdůraznit, než odejde. Nemusel ani chodit daleko. Vietnamec měl krámek přímo naproti mému domu a měl tam pěkné kousky. Roman odešel. Vnímala jsem, jak zabouchl dveře, dokonce jako bych slyšela cvaknutí zámku. Asi bujná představivost.

Čekala jsem, jak to můj kamarád pořídí, a v hlavě si přehrávala, jak kupuje něco, co chlapi většinou nekupují.

Vietnamec: „By dén, šo to bue?“

Roman: „ No potřebuju pro kamarádku to no podprsenku.“

Vietnamec: „Jasně pesenků, velikost viš.“

Roman: „Prej M.“

Vietnamec: „Jasné. A košišék viš.“

Lehce rudnoucí Roman: „Ehm no tak nějak, jako že do ruky, trošku víc.“

Vietnamec klade na pult několik podprsenek: „Vyskoušej rukou.“

Roman ohmatává předložené podprsenky.: „Jo tahle, určitě. A dejte mi tři, nebo raději čtyři.“

Vietnamec: „Štyři stejny? To ne kuků to te nebude mit moc rada, vem kazdou jinou. Tady bilá, šervená, černá.“

Roman: „Já to nechám na vás, hlavně aby jí to bylo.“

Vietnamec: „Nebój to bude, se natahne.“

Vietnamec zadává cenu do pokladny. „Ešte něcó, ponoky necéš.“

Roman: „Ne díky, to bude všechno.“

Vietnamec: „Jsné, šedumšet devadesat.“

Roman: „Osm set, to je dobrý. Na shledanou.“

Vietnamec: „Našedanou.“

Roman se vrátil. Teď bych klidně přísahala, že jsem slyšela bouchnutí dveří. Nakráčel rovnou do obýváku, aby spatřil bezhlavou dívku, elegantně usazenou na sedačce, která na něj mává. A teď… právě teď něco řekl. Přísahám. Musím se na to víc soustředit. Jenže už mi mezitím vtiskl do rukou igelitovou tašku a usadil se vedle mě.

Ale ne na dlouho. Vzápětí jsem vstala a vyrazila do ložnice vyzkoušet, co přinesl. Po půl hodince bylo hotovo – vyzkoušeno, oblečeno, uklizeno. S rozměrem se trefil přesně. Pak že je „ruční měření“ nepřesné.

Tentokrát ale Roman s mým výběrem spokojený nebyl. Lehce mě štípl do ňadra a pomačkal levé koleno. Chytil mě a vedl zpátky do ložnice. Cestou mi to došlo.
„Tuhle podprsenku ne.“
Asi prosvítá přes šaty.

Ukázala jsem prstem na šuplík. Roman pochopil a vzápětí mi vložil do ruky podprsenku správné barvy. Lehký závan mi napověděl, že už odešel. Převléct? Otázka dvou minut.

Tentokrát už byl Romča s mým vzhledem spokojen. Dokonce měl nachystanou odpověď. Papírek s textem:
„Perfektní. Jsi velice krásná.“

Při téhle psací komunikaci bylo krásně vidět, že můj kamarád je velmi inteligentní. Slova volil krátká a výmluvná. A protože opakování je matka moudrosti, tak jsem si s Romanem jednoduše psali. „Kde jsi tak rychle sehnal takové pěkné oblečení a přesně mou velikost?“ Zajímalo mě jako první. „Doma, po Martě, podobná postava.“ Krátké věcné. A hned protiotázka. „Jak se cítíš, je ti dobře?“ Pečovatel se ozval. „Na to, že mi chybí hlava, se cítím živá a v pohodě, nic mě nebolí a mám tu svého hrdinu.“ A on pro mě byl hrdina, bez něho by to vše bylo tisíckrát horší. „Když můžu, pomůžu :-)“ Smajlík, to mi zvedlo náladu. „Nemusíš se mnou být pořád, spoustu věcí zvládnu sama.“ Evidentně mi četl přes rameno. „Zůstanu s tebou, budeš mě potřebovat.“ Ale psal dál. „Jak se ti to stalo a jak to, že žiješ.“ Z důvodu zestručnění odpovědí, šel přímo k jádru pudla. A tak to bylo nejlepší.

Popsala jsem mu svůj zážitek s mimozemšťany Kreuz z planety Baniq. Moc mě nepřerušoval, pouze na pár místech chtěl něco upřesnit. Popsala jsem mu, jak jsem nabyla rovnováhu a co si o tom myslím. Tady se v něm ozval technik. Měl víc dotazů. Potvrdil mi, že zelená tečka, kterou teď vidím bude kontrolka systému, který mi dovoluje udržet balanc. Nazval ho jako gyroskop. I když to ode mne nebylo moc ohleduplné, tak jsem se zeptala, proč při našem prvním setkání omdlel. Odpověď byla heslovitá ale výstižná. „Bezhlavá, pohled do krku, šok, kolaps :-)“ Smajlík na konci naznačil, že to teď už bere s nadhledem. Napsala jsem, že si myslím, že začínám slyšet. Zkusil na mě mluvit. Nebylo tomu rozumět, ale byl to takový pocit něčeho narušujícího úplné ticho. Upoutalo mě, že k mojí trvale svítící zelené tečce se přidala druhá. Tentokrát žlutá a blikala v rytmu Romanovi řeči. Neměla jsem pojem o čase, a tak to musel řešit Romča. „Je dost pozdě, nechceš spát.“ Stálo na papírku. No nějaká únava už tu byla. Zamávala jsem pravou rukou a odešla do ložnice. Převléct tričko na spaní a šup do postýlky. V mých pohybech už převládala jistota. No jo, jak taková bezhlavá holka spí. Zhasnout nepotřebuju, tmu mám pořád, tak se zkusím uvolnit, ták a třeba počítat ovce. Ne ovce ne. Kočičky jsou lepší. Jedna kočka, druhá kočka, třetí kočk…