Statečnému lesákovi Edovi dorostla ruka asi za týden. Denně ho vozila manželka do výzkumného ústavu, kde chodil na rentgen a vyšetření u profesora Jáchyma. Vše vypadalo velice nadějně. Na posledním snímku ale bylo něco trochu znepokojivého. Vytvořilo se spojení mezi Edovým hojítkem a jeho páteří. Tenké, jen velmi těžko postřehnutelné vlákno. To přimělo Jáchyma, aby se vypravil za mnou.
„Aničko, mám takovou teorii,“ začal Jáchym hned na úvod. „Myslím si, že hojítko se propojilo s míchou. A napadá mě jen jediný důvod, proč tomu tak je. Asi se dá ovládat. Ty bys s tím měla mít víc zkušeností, nevíš o tom něco?“
Ráda bych pomohla, ale nevěděla jsem nic.
„Zkusím se na to zaměřit, ale teď fakt nevím,“ přiznala jsem. „Jak na něco přijdu, hned ti zavolám.“
Jáchym odešel, jak říkal, na pokec za doktorem Mráčkem.
Zalezla jsem si do ložnice, lehla si do postele a začala se soustředit. Tak hojítko, ty prej se mnou umíš komunikovat. Ale jak? Zkusím si pomyslet příkaz „hojítko“. Nic. No, asi se to tak nejmenuje. Kdyby to bylo jako nějaký počítačový program – nabídka a tlačítka na nastavení. Chtělo by to nějakej manuál.
„Pomoc.“
Byl to jako vždy nechtěný výkřik do tmy. Ale ten spustil velkou věc. Před očima mi začal rychle projíždět text psaný kruezštinou. Trvalo to jen pár sekund, ale najednou jsem věděla vše. Jak se který implantát ovládá a jak jsou propojené.
Ovšem nic není zadarmo. Okamžitě mě začala strašně bolet hlava a spontánně jsem usnula.
Probrala jsem se až druhý den. Seděl vedle mě Roman a držel mě za ruku.
„Zlatíčko, vnímáš mě?“ Jeho hlas byl tak měkký.
„Jo. Jak dlouho jsem spala?“ zajímalo mě.
„Asi šestnáct hodin.“
No, to je teda fakt dlouho.
„Ale stálo to za to, Romčo. Já už vím všechno. Teda o mé biologii. Ale všechno.“
Díval se na mě nedůvěřivě.
„Jako že víš, co s tebou Kruezané provedli?“ Bylo úplně vidět, jak mu kolečka v hlavě šrotují.
„To taky. Vím, jak všechno, co je ve mně navíc, ovládat.“
Zavolala jsem Jáchymovi. Sešli jsme se i s doktorem Mráčkem.
Základem všeho bylo, že moje implantáty umí komunikovat přímo s mozkem. Jsou jako sval. Stačí vyslat správný příkaz a provedou ho. U mě byl navíc procesor, který obsahoval kompletní popis komunikace a – řekněme lidské rozhraní. Ten ovládal kontrolky, které signalizovaly stav mých náhradních smyslů.
Věděla jsem, jak komunikuje hlava s tělem, ale to by bylo na celý vědecký spis. Pro nás teď byl důležitý orgán Takys, kterému jsme říkali hojítko.
Zazvonil telefon.
„Ahoj, Ančo,“ byl to náš novinář Váňa. „Hele, mám nějaký info z hlavního města a týká se to i tebe. Mohla bys za hodinku na radnici?“
„Jasně, za hoďku u soudruha,“ potvrdila jsem.
Starosta nás uvítal a hned se zeptal, co mu neseme.
„Novinky, soudruhu starosto,“ usmál se Jarek. „Mám pár kontaktů v hlavním městě. No a chystá se k nám pan premiér.“
Starostovi leknutím vypadla propiska z ruky.
„Cože? Premiér? A proč proboha zrovna sem?“ Soudruh Kňourek se dovolával Boha – musel být v pořádném šoku.
„Nahání si popularitu. Lidé jsou v ulicích, vláda jde ke dnu. Potřebuje získat lidi. Už dva týdny jezdí po celé republice,“ informoval ho Jarek.
„Dobře, ale proč takovej zapadákov, jako je Muklov?“ ptal se starosta.
„Dobrá otázka. Co máme my a jiní ne?“ pobízel ho Váňa.
„Elektrárnu a EnUDoProK,“ vyhrkl starosta.
„Dobře. A koho máme?“ Starosta se snažil přemýšlet. A najednou se mu rozšířily oči poznáním.
„Bezhlavou Anču.“
„Přesně tak, soudruhu. Jedna bezhlavá vydá na popularitě za milionový dav,“ upřesnil Jarek.
„No tak tě, Anče, někam schováme a je po problému,“ mnul si starosta ruce.
„A co takhle přesvědčit všechny, že je to skutečně jen kouzelnický trik?“ navrhl Jarek. „Prostě mu ten trik předvedeme s jinou ženou. A Anička bude mít klid.“
Bylo to moudré a prozíravé rozhodnutí.
„Výborně, soudruhu, výborně. Ještě že tě tady máme,“ zaradoval se starosta. Plán to byl dobrý a všem se nám trochu ulevilo.
Stavila jsem se v hospodě požádat Zuzanku o pomoc. Nadšeně souhlasila, že trik s bezhlavou ženou předvede. Lenka, která nás poslouchala, řekla, že by to zvládla taky, ale se svýma nohama nemůže.
„Vidíš, Leni. Edovi, když dostal moje hojítko, dorostla ruka. Zeptám se Jáchyma, jestli by to u tebe fungovalo taky.“
Dívce hrkly slzy do očí.
„Fakt?“ zajíkla se. „To by… bylo úžasný.“
Šla jsem domů a začala pracovat na našich plánech.