U radnice zaparkovala čtyři vozidla. Dvě černé limuzíny a
dvě novinářské dodávky.
Starosta Kňourek ve svém parádním obleku s rudou vázankou přešlapoval na prahu.
Z prvního vozidla vystoupil vysoký hubený muž s šedivým ježkem na hlavě. Starosta se k němu okamžitě vrhnul.
„Zdravím tě, soudru… ehm, pane premiére.“
„Buďte zdráv…“ začal premiér. Sekretářka za ním mu
napověděla: „Kňourek.“
„…pane Kňourek,“ dokončil premiér a stiskl starostovi ruku.
Všichni se pak na krátko uchýlili na radnici. I vládní úředník si rád dá kafíčko. Následně vyrazili na obhlídku obce. Starosta se chlubil novým osvětlením a vlastně vším elektrickým. Mazaně zdůraznil, že demontážní četa po sobě zanechala obec totálně rozkopanou, ale místní toho využili k pokládce nových kabelů.
Na kopci pod dvěma balóny už byl připraven inženýr Jirka Prouza, aby mohl vysvětlit princip naší elektrárny. Moc toho ale nestihl. Pan premiér jen těžko skrýval, že ho to nebaví. A pak vytáhl svůj trumf.
„Prý tu máte jednu moc zajímavou ženu a já si s ní chci promluvit,“ zaznělo to spíš jako rozkaz.
„Ano, pane premiére. Prosím, následujte mě.“ Starosta se začal potit.
Premiér s doprovodem dorazili k nám. V obýváku na sedačce skutečně seděla bezhlavá žena.
Premiérovi se zaleskly oči. „To je ona!“ ukázal prstem. Tým fotografů vtrhl do domu.
„Viděl jsem tu fotku a vy budete zlatý hřeb mé kampaně,“ zamnul si ruce premiér.
„Ale pane premiére, vždyť je to jen starý trik,“ oslovil ho Roman, který měl na sobě lesklý oblek a byl tu v roli kouzelníka.
„Trik? Jaký trik?“ obořil se na něj premiér.
Roman neodpověděl. Vytáhl šátek a přehodil ho bezhlavé ženě přes krk. Poklepal na něj hůlkou. Šátek nabyl na objemu – a když ho strhl, seděla tu normální žena s hlavou. A byla to Zuzana.
Fotografové všechno fotili a kameramani natáčeli. Premiér zrudl. Otočil se na podpatku a beze slova vyšel ven.
„Ze mě si blázny nikdo dělat nebude,“ zahrozil pěstí těsně před tím, než nastoupil do svého vozu.
Za pár minut byla vládní kolona z obce pryč.
Tohle jsme asi přehnali. A určitě to bude mít důsledky.
Zavolala jsem Jáchymovi a zeptala se ho, jestli by hojítko pomohlo i Lence. Potvrdil, že ano. Nohy by jí do týdne mohly dorůst.
„Ale Aničko, je tu jedna věc. U Edy jede takys na plný výkon. Potřebuju, abyste si sedli a zkusili ten výkon snížit. Nemuselo by to být zdravé.“
To měl pravdu.
U mě byl takys řízený procesorem. Pokud bylo potřeba, jeho výkon se zvedl. Jinak jel na minimum. Eda se to bude muset naučit hlídat sám. Naštěstí už vím, jak se na to zaměřit. Nejdřív to naučím Edu a až pak půjdu za Lenkou.
Bylo to docela snadné. Takys u člověka bez procesoru se dá jen zapnout a vypnout. V zapnutém stavu zvedne regeneraci organismu až o 800 %. Žádná nemoc nemá šanci. Eda si musel uvědomit, že ten orgán má. Ukázala jsem mu, kde je. Asi po pěti minutách potvrdil, že to „asi má“.
Testování bylo jednoduché. Prostě jsem Edíka řízla do ruky. Už asi na šestý pokus reagoval skoro automaticky. Byl to velký pokrok. Ale zároveň obrovská zodpovědnost.
Takys by se dal velice snadno zneužít. Můžete ho dát člověku, pak ho mučit a těsně před kolapsem ho vyléčit. A znovu. Odporné. Tohle se nesmí dostat do rukou špatným lidem.
Domluva s Lenkou byla prostá. Vezme si na týden volno a v hospodě ji zastoupí Jarka Horáková. Ta ovšem odmítla jezdit na kolečkových bruslích. Zato s krátkou sukýnkou a vysokými podpatky problém neměla. Vždycky chtěla být tanečnicí. A teď se jí to hodilo.
Jáchym zavedl Leničce takys a nařídil, že se na nohy nesmí za žádných okolností postavit. To jí ovšem nevadilo. Měla k dispozici kolečkové křeslo a v nejhorším prý poleze po kolenou.
Navštěvovala jsem ji několikrát denně a sledovala růst jejích nohou. Každý den kousek.
Přesně po týdnu už byly nohy celé a Jáchym povolil lehký trénink. Lenka se zlepšovala ne po dnech, ale po hodinách. Prohlásila ale, že brusle neodloží. Zvykla si na ně a bavily ji. Proto dostala kolečkové brusle zbrusu nové.