Konečně měli kluci hotovo. Zakázka na výzkumném ústavu, sice byla za hodně peněz, ale Romana s Petrem úplně vyčerpala.
Poprvé po čtrnácti dnech se může vyspat. Nebudu ho budit, budu jak myšička. Půjdu zakončit zakázku do účetnictví. Tak. Ještě tady. Hotovo. Pokud vše půjde jako do teď, peníze jsou zítra na účtu.
Roman se probudil kolem poledne. Ale hekal a nebyl na tom moc dobře.
„Zlato, můžu tě o něco poprosit.“ Začal unaveně. „Mohla bys mě trošku namasírovat krk.“
„Samozřejmě. Tričko dolů, lehni si a uvolni se.“ Poslech.
Sice nejsem žádná masérka, ale můj citlivý hmat rychle našel namožená místa. Krk byl nejhorší. Musela jsem postupovat pomalu a postupně přidávat na síle. Nechtěla jsem mu ublížit. Navíc při kontaktu rukou s jeho tělem, jsem pociťovala vzrušení. Ale bylo potřeba se ovládnout.
Hotovo. Teď uvařit oběd. Už to pro mě není tak velký problém.
Po obědě jsem vydala jednoznačný rozkaz. Roman se bude jen tak válet a já ho budu obskakovat.
„To jako uděláš všechno, co ti řeknu.“ Podíval se na mě šibalsky.
„Jistě.“ Přitakala jsem.
„Tak mi dones pivo a já si zatím najdu v bedně nějakej sport.“ Přikázal.
Sportovních kanálů bylo dost, ale evidentně hledal něco konkrétního. Zasedla jsem k notebooku a začala procházet to co mě zajímá. Po nějaké době mě upoutaly zvuky z televize. Moment to znám. To je… Ohlédla jsem se. Jasně. Náš basketbalový zápas.
„Tebe baví basket?“ Udivilo mě.
„No basket… Spíš jedna konkrétní postava.“ Ukázal rukou na televizi.
Na velké obrazovce byl zastavený obraz a na něm maskot místního týmu. Já.
„Tak pojď za mnou ty můj ptáčku a povídej. Jaký to bylo být mezi lidma? Bavilo tě to?“ Ano Romčo bavilo.
Vylíčila jsem mu vše do detailů.
Druhý den skutečně dorazily peníze na účet. Zaplatili jsme podnikatelskou půjčku a začali vyjednávat s bankou předčasné vyrovnání hypotéky. Finančně jsme byli, jak se říká za vodou.
Roman začal prohledávat fotografie ve svém počítači.
„Jo to je ono. Drahá, co bys říkala na takovýto domek.“ Ukázal na monitor.
Byl to ten dům, který jsem měla už delší dobu jako pozadí ve svém noťásku.
„Je krásnej. Počkej ty ho chceš koupit?“ Jenom přikývl.
„Je to sice paleta. Pět mega. Ale má to obrovskej pozemek. Na leteckým snímku to bude dobře vidět.“ Začal hledat.
Domek se nacházel v obci Muklov. Byl tu lehký problém. Pozemek zabíral plochu dvou domů. Jeden byl ten náš a druhý byl blíže k silnici. Ale pořád jsme měli málo informací, a tak je bylo nutno dohledat. Soustředila jsem se na informace o vesnici.
Muklov: Vesnice založená v padesátých letech dvacátého století. Komunistický režim sem umisťoval lidi fyzicky a mentálně postižené, nebo jinak nepohodlné pro režim. Obec má k dnešnímu dni 79 domů. Obec se nachází v podhůří českomoravské vrchoviny. Vzdálenost od nejbližšího města 45 km.
Závěr našeho pátrání byl jasný. Musíme to vidět osobně.
K našemu výletu se připojili i Petr se Zuzankou. Chtěli se taky trochu provětrat.
Na místě už na nás čekal majitel. Abych se mohla zúčastnit prohlídky, točil vše Roman mobilem a posílal mi to přes videohovor.
Domek určitě potřeboval nějakou tu úpravu a opravu, ale byl obyvatelný. Zato sousední dům na stejném pozemku byl v horším stavu. Obyvatelný nebyl. Pozemek pak měl ze strany k lesu vysoký plný dřevěný plot. Směrem dozadu, plot drátěný ale hustě zarostlý keři a stromy. Na straně k silnici plot chyběl a bude se tam muset postavit. Na tom trval starosta obce, který se zde ukázal během naší prohlídky. Mimochodem zajímavý člověk, všem říkal „soudruhu.“
Následná porada dopadla jednoznačně. Prodáme oba byty a dům koupíme. Majitel souhlasil, že se můžeme hned nastěhovat a zaplatit jen část požadované sumy. Zbytek doplatíme po prodání bytů. Překvapilo mě, když Petr prohlásil, že odkoupí půlku pozemku s neobyvatelným domem, který hodlá přestavět. Jinou ženu by tím asi naštval, ale Zuzanka byla nadšená.
„Ale proč chceš opravovat takovou ruinu?“ Ptal se Roman.
„No víš na náš dům si začal dělat nárok brácha. Podle závěti mu patří tři čtvrtiny. Neměl o to zájem, ale jak jsem to opravil a zmodernizoval, tak to najednou začal chtít. Prej mě vyplatí. Raději začnu jinde a znovu než se hádat s bráchou. Je to hajzlík poštval by ne mě právníky.“ Zakabonil se Petr.
Slovo dalo slovo. Smlouvy byly podepsány, peníze se začaly převádět a majetek balit do krabic.
„Lepší třikrát vyhořet než se jednou stěhovat.“ Toto úsloví zná každý. A je to pravda těch zmatků a věcí na které musí člověk myslet. Naštěstí měli kluci dost kamarádů, kteří jim ochotně pomohli. Abych nezavazela a nikdo mě neviděl, umístili mě i s první várkou krabic do nového domu. Zuzka mi nacpala zásoby jídla snad na dva dny. Zajišťovala jsem úklid a koordinaci. Trvalo to celé dva dny. Do domu, který byl pro dva veliký, se podařilo umístit vše potřebné pro čtyři lidi. U našeho domu byla celkem velká, naštěstí poloprázdná stodola. Tam putoval nadbytečný nábytek.