Románek byl chudáček celé dny v práci. Umanula jsem si proto, že musím kromě běžných domácích povinností dělat i něco co přinese nějakou tu korunu na vysychající bankovní účet.
Použiju to, co mě nejvíce baví. Hudbu. Po nějakém tom hledání na internetu a krátké poradě s GPT jsem něco našla. Nějaký zoufalý influencer potřeboval podkresovou hudbu pro svoje video. Poslal mi odkaz na zatím neveřejné video. Propojila jsem notebook a klávesy a video pustila. Byl to takový krátký pokus o dokument o něčem z druhé světové války. Snažila jsem se vnímat jaké emoce by to mělo vyvolávat a tomu uzpůsobit melodii. Trvalo to dlouho. Hodně pokusů. Ale výsledek se dostavil. Konečně se dalo říct, že moje melodie k videu sedí. Protože bylo nutné obrazový záznam pouštět znova a znova nemohla jsem si nevšimnout, že mechanický hlas narátoru čte většinou plácá nesrozumitelné hovadiny. Typické pak bylo: „stíhačka provedla útok šora“. Snad „shora.“ Ne? Prostě to bylo nutné. Přepsat text a celý ho přemluvit svým hlasem byl otázka půl hodiny. A to včetně připojení velkého mikrofonu, který měl Roman náhodou ve skříni.
Ještě ten den mi přišel email od dotyčného influencera.
„Dobrý den. Chci vám velice poděkovat za hudbu k mému videu a za nové namluvení textu. Pošlete mi prosím číslo svého bankovního účtu. Takto skvělá práce si zaslouží odměnu. Níže posílám odkaz na finální video. Ještě jednou moc děkuji a těším se na další spolupráci. Matys86.“
To mě potěšilo. Hlavně proto, že jsem s něčím takovým nepočítala. Tak tady máš Matys86 moje číslo účtu a zajímá mě, jak mé dílo ohodnotíš. Po asi dvaceti minutách mi došla SMS z banky. Stav mého konta se právě zvedl o 1000 korun českých.
Už druhý den ráno bylo v mém emailu osm odkazů na videa Matyse86 s poznámkou, že stačí každý den jedno. Zabrala jsem se do práce tak, že už první den to byly tři kompletní videa. Čtvrté video mělo trochu jiný charakter a mě napadlo místo kláves použít kytaru. A to rovnou tu elektrickou. Její zesilovač se dal rovnou propojit notebookem.
Výsledek nebyl vždy úplně perfektní, ale podle rychle přibývajících palečků nahoru na Matysově kanále se to lidem líbilo.
Ukázala jsem videa Zuzce. Líbilo se jí to. Sdělila mi, že se taky jen tak neválí doma. Pokud nejsme spolu, tak chodí známým vypomáhat na brigádu do hospody. Tady se seznámila s trenérem místních basketbalistů. Zrovna řešil, že budou brzo hrát důležitý zápas a vypadl ji maskot. Domácí tým měl jako maskota bílou orlici. Byla stylizovaná ženou v krátkých šatech s křídly místo rukou a bílou orlí hlavou. Nohy dotvářely boty v podobě orlích pařátů. Problém byl v to, že žena, který kostým nosila onemocněla. Nikdo jiný se, ale nebyl schopen, se do kostýmu nacpat. Zuzka by s tím podle všeho neměla problém, ale nebyla moc pohybově nadaná a jako pasivní maskot by byla horší než žádný.
„Nemáš nějakou kámošku, která by to zvládla.“ Položila mi jasnou otázku.
„A co já.“ Byl to okamžitý, ale asi dost bláznivý nápad.
„Ty? Jak? Vždyť nemáš hlavu.“ Zasmála se. „I když na druhou stranu. To by nevadilo. Maska je neprůhledná. Hlava vlastně vůbec není potřeba. Hele za pokus nic nedáme, zkusím si ten kostým vypůjčit a uvidíme.“ Rozhodla Zuzanka.
Ovšem nebylo to jen tak. Kostým byl v čistírně, ale někde na stadionu je druhý, starý, který už se nepoužívá. Zuzce se povedlo ho najít a přinesla kostým ke mně. Hned bylo jasné proč se nepoužívá. Byl spotřebovaný. Sepsali jsme seznam škod a Zuzana vyrazila shánět náhradní materiály. Já zatím nacpala kostým do pračky, protože to už nutně potřeboval.
Práce na opravě trvaly až do večera. Museli jsme vymyslet celý systém háčků, kterými držela maska. Normálně by to nebyl problém, podepřela by ji hlava, u mě to bylo složitější. K večeru byl finální test.
Boty, bílé punčocháče a zeleno bílé šatičky seděli dobře. Možná byly trochu obtaženější přes prsa. Masku bylo nutno nejdřív lehce zafixovat na krku a správně uchytit její výztuhy a vnější potah z peří k ramenům. Křídla se pak nasadila na ruce a zacvakli na patentky. Jednoduché to nebylo, ale zvládla jsem to i sama. Pohyblivost byla dobrá a bez problémů jsem udělala hvězdu.
Druhý den odpoledne byl zápas. Zuzka mě vyzvedla a vezla mě na stadion. Měla vlastní malé auto, do kterého jsem se tak tak vešla.
Dostala jsem se po velení hlavní roztleskávačky. Vysvětlila mi to důležité. Libovolným způsobem škodit maskotu soupeřova týmu, když prohráváme. Naopak radovat se, když vyhráváme. Pro mne bylo důležité, že když prohrajeme, tak mám splněno. Ovšem pokud bychom vyhráli, musím nastoupit i zítra. To by, ale byl problém. Neměl by mě kdo odvézt.
Vyřádila jsem se snad na dva roky dopředu. Naháněla jsem maskota v podobě tygra mezi diváky, ale opatrně, abych mu nijak neublížila. On zas na oplátku netrápil mě. Jakmile jsme byli ve vedení, předváděla jsem se na kraji hřiště. Stala se mi i menší nehoda. Moje hvězda sice byla ukázková, ale skončila na naší střídačce. Jeden z hráčů, mě se smíchem popadl a donesl zpět na okraj herní plochy.
Po skončení zápasu za mnou přišel soupeřův maskot a ocenil můj profesionální přístup. Zápas dopadl 95:93. To znamenalo, že musím nastoupit i zítra.
Zuzka mi ráno nechala klíče od svého auta. Povzbudila mě slovy: „Seš holka šikovná, to zvládneš.“ A odešla pomáhat v hospodě. Řidičák jsem měla a u firmy Novak Consulting, bylo občas nutné pro něco zajet. Vlastně, řízení pro mě nebyl až takový problém. Ale spíš mě nahánělo strach, že mě zastaví policie a budou chtít abych se odmaskovala. To by byl problém.
Vyrazila jsem včas, ale provoz byl hustý a hodiny na palubní desce neúprosně odtikávaly. A co čert nechtěl. Stříbrné auto s bílo žlutými pruhy a vedle něj policista s plácačkou.
„Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola. Vaše doklady prosím.“ Zahlásil policista.
„Hmm. Řidičák, tu masku dolů.“ Sevřel se mi žaludek.
„To není jen tak je to dost složitě připevněné.“ Zkusila jsem se vymlouvat.
„Franto, co blbneš, to je náš maskot. Ahoj Majko.“ Zakročil druhý policista.
Musela jsem mu vysvětlit, že Majka je nemocná, že za ni zaskakuju. Měl pochopení a vrátil mi doklady. Pak se zarazil. Ale takhle zápas nestihnete. Možná, Franto uděláme jí cestu, hoď to na majáky a vy se nás držte.
Aby maskot dorazil na stadion s policejním doprovodem, to se každý den nevidí. Naši fanoušci začali jásat. Proletěla jsem šatnama, kde už čekala hlavní roztleskávačka.
„Stihlas to. Super.“ Ulevilo se jí.
Pomohla mi nasadit křídla a šlo se povzbuzovat. Vše proběhlo obdobně jako včera. Kočkovala jsem se s maskotem soupeřů. Tentokrát to byl statný býk. Zachovávala jsem profesionální odstup, ale on moc ne. Schytal jsem od něj ránu do stehna. A to tak velkou, že podlitina začala být vidět přes bílé punčocháče. Jeden z našich fanoušků si toho všiml. Popadl maskota soupeřů a odtáhl ho do šaten. Co se dělo tam, nevím. Ale od té doby se býk choval slušně.
A opět výhra 91:87. Na další zápas ale už nastoupí Majka. Já mám odpracováno. Domlouvala jsem se s hlavní roztleskávačkou, že kostým vrátím zítra.
„Klidně si ho nech na památku.“ Usmála se. „Od příštího týdne měníme design. Nové kostýmy jsou už ve výrobě.“ No tak to budu mít hezkou vzpomínku na svou sportovní kariéru.
Dostalo se mi do rukou několik fotek z volejbalových zápasů. Pečlivě jsem si je uložila do notebooku. Zároveň mi přišla fotka od mého youtubera Matyse86. Bylo na ní stříbrné tlačítko Youtube, znak toho, že dosáhl 100 000 odběratelů. Trošku polevil v produkci videí, takže jsem měla o něco méně práce.
Jednoho dne večer se ozval mobil. Kdopak to volá.
„Ahoj Románku. Tak kdy se mě vrátíš?“ Zeptala jsem se.
„Promiň zlato. Dneska ne. Píchl jsem kolo kousek od Petrova baráku. Rezerva je prázdná a já už dnes nemám sílu to opravovat. Přespím u Petra. Vydržíš to jednu noc beze mě?“ Z jeho hlasu byla znát únava. Bodejť by ne dřeli teď každý den od rána do večera.
„Jo. Vydržím, nechám si o tobě zdát.“ To ho snad trošku povzbudí.
Položila jsem telefon.
Tak co budeš Anče dělat? Večeři dělat nemusím, sama se něčím odbydu. Uklizeno mám. Praní odložím, protože nejdřív musím z Romana stáhnout ty jeho špinavý montérky. Hudbu pro Matyse mám hotovou. Ještě si sjedu účetnictví. Jo. Ústav to platí po etapách. Paráda předposlední platba je na účtu. No za to by se už dali koupit i dvě nový auta. Bože. Ta myš je ulepená. To si nemůže Romča nejdřív umejt ruce si zaleze k počítači. Silikonovej vrchlík je fajn, ale když ho nosím dlouho začne mě svědit krk. Namažu si to tady tím krémem. Co to tady je. No jo Romanovi vousy, jak se ráno holil. Pustím si nějakej film. Tak co tu máme. Hmm. Třeba tohle. No dobrej akční filmeček. Vím o někom, komu by se moc líbil. Proč jsem si ho vlastně pustila? Vždyť tady mám odloženou tu romantickou komedii. No tak si dám před spaním cigárko. Vezmu si tu novou redukci cigareta-krk co mi nechal vyrobit Roman. No a do pelechu. Ta postel je nějaká velká. A prázdná.
Dříve jsem bývala samotář. Ale teď mi samota začala vadit.