Zazvonil telefon. Neznámé číslo.
„Prosím, Filipová,“ ohlásila jsem se.
„Tady Didy… vlastně Diana Pazderková. Mám na vás kontakt od Matyse86.“ Hned bylo jasné – vyhořelá hvězdička z YouTube.
„Jasně. Vím. Psal mi, že hledáte klidné útočiště. Klidně přijeďte k nám do Muklova. Za obchodem první vlevo, druhý dům. Kdyžtak se ptejte po Anče.“ Dostala navigaci.
„Jo, mám to. Muklov… tady. Za hodinu dvacet pět minut jsem u vás. Zatím páček.“ Než se hovor ukončil, zaslechla jsem ještě zavytí motoru a zapískání pneumatik.
A skutečně, asi za hodinu a půl zastavilo u naší branky růžové Porsche Carrera. Vystoupila mladá krásná blondýna. Vyšla jsem jí vstříc.
„Vy jste paní Filipová?“ volala přes branku.
„Ano. Ale říkají mi Anča. Možná bychom si měly tykat, ne?“ navrhla jsem.
„Beru, Aničko. Říkej mi Didy.“ Roztomilá zdrobnělina.
Pozvala jsem ji dál a zasedly jsme na sedačku v obýváku.
„Takže, Didy. Vím, že se potřebuješ na nějaký čas, jak se říká, vypařit. Můžu ti nabídnout náš pokoj pro hosty a pro tvé auto stání ve stodole. Nezlob se na mě, je dost nápadné.“
„To by bylo fajn. Mohla bych tu být tak měsíc?“
Ujistila jsem ji, že ano.
„A ty provozuješ cross-dressing? Jako že máš tu masku?“ zeptala se.
„V principu ano, ale jaksi z donucení. Podívej, povím ti teď jeden příběh. Pokud se pak vyděsíš a s křikem utečeš, nebudu ti to mít za zlé.“ Její pohled byl plný obav, ale i zvědavosti.
Poslouchala a občas se na něco zeptala. Bylo vidět, že ji to zajímá. Nakonec řekla:
„Takže ty nemáš hlavu. No… tak to jsme na tom skoro stejně. Mě popravili lidi z té prokleté kosmetické firmy.“ Při poslední větě jí ztvrdly rysy.
„Dobře, tak si to sundej. Uvidíme, jestli uteču.“ Machruje, nebo je tak odvážná?
Když uviděla můj krk, zaječela, ale rychle umlkla.
„To… je to… docela kultivovaný,“ lezlo z ní pomalu.
„Můžeš se prosím trochu projít?“ To bylo nezvyklé. To po mně ještě nikdo nechtěl.
Prošla jsem pokoj sem a tam a zase si sedla vedle ní.
„Je to divný. Nenormální. Ale strašně sexy.“ Takové hodnocení mi vyrazilo dech.
„Máš super postavu a tvoje držení těla… prostě to k tobě patří. Myslím, že s tím nebudu mít problém.“
Velice mě potěšila. Pak mi na oplátku řekla svůj příběh. Dělala první poslední pro firmu, kterou propagovala. Platili ji dobře, ale měli také velké požadavky. Dokonce jí nařídili plastiku poprsí. Holka pro ně udělala vše, dokonce na úkor svého zdraví. A oni ji nakonec vyšplouchli. Když skončila, měla celý make-up rozmáčený od slz.
U obchodu jsem potkala našeho strážce zákona.
„Ahoj, bezhlavá občanko,“ zavolal vesele, pak se zarazil. „Jé, já se omlouvám. To asi nebylo korektní oslovení. Jo, a taky se musím omluvit, že jsem tvůj krásný krček přirovnal ke krkovičce.“ Jeho upřímnost mě pobavila a poslala jsem mu telepaticky svůj úsměv.
„To je v pohodě, Stone. Pravda mě urazit nemůže. A s tou krkovičkou máš vlastně pravdu. Je to taková krkovička z jiného zvířátka.“
„A co ty, už jsi chytil nějakého lumpa?“ převedla jsem hovor jinam.
„Lumpa? Tady? Vždyť tu jsou jen samí slušní lidé. Je to tu jak v policejním ráji. Jako někteří jsou divní… ne ty. Ty… jsi jen… no, neobvyklá.“ Mluvil trochu rychleji, než myslel.
„Jo, máš recht. Muklov byl vždy odkladiště nepotřebných a divných lidí. Ale na druhou stranu, dokážeš si představit, co bych způsobila někde jinde? Tady mě všichni postupně přijali takovou, jaká jsem.“
„Naprosto s tebou souhlasím. Jinde by to bylo vo hubu. Tady máte velkou výhodu, že je tu dobře zavedená špionážní síť. Paní Staníková mi nosí novinky rovnou pod nos. A Sára… ehm. Takže samé výhody, kriminalita na nule.“
Ale Stoneovi padla do oka Sára. No nedivím se. Je to pěkná holka. A chytrá.