Naše elektrárna dostala druhou turbínu. Ještě bylo nutné přemístit EnDoProK do podzemní místnosti. Bylo úsměvné, že otevřenou část naší podzemní elektrárny poctivý policista Stone důkladně ohradil žlutou páskou s nápisem: „POLICIE – místo činu“.
Naše energetické úložiště bylo úplně vybité, a tak se s ním dalo bezpečně manipulovat. Prázdný rám jsme pomocí bagru přemístili do podzemí a jednotlivé kapsy přenášeli ručně. Taky jsem pomáhala. V nízkém vchodu jsem měla nepopiratelnou výhodu – nebylo možné praštit se do hlavy.
Za dvě hodiny bylo hotovo a vše jelo na plný výkon. Romanův řídicí systém zajišťoval maximální bezpečnost a dálkový monitoring. Toto by se hodilo i jiným obcím. Ale můžeme jim to dát bez nebezpečí, že to zneužijí?
Didy se přišla podívat, jak vařím.
„Můžu to ochutnat?“ koukala mlsně do hrnce.
„Ne že můžeš. Ty musíš, já nemám chuť.“ To byla pravda, vařila jsem odhadem.
„No jo vlastně. Jsem husa, to mě mohlo napadnout… au… pálí, pálí,“ nabrala si přímo z hrnce. „Je to super. Dobrota. Končím s veganstvím.“ Asi jí fakt chutnalo.
„Didy. Mám na tebe dotaz. Ty máš v šatníku skutečně jen minisukně? Protože co jsi tu, nic jiného jsem na tobě neviděla,“ byla jsem zvědavá.
„No… mám jedny džíny, jakési divné kalhoty a legíny. Jinak máš pravdu. Jen minisukně. To je daň za popularitu,“ bylo vidět, že je upřímná.
Dovařily jsme oběd. Bylo potřeba ho odnést klukům do laboratoře. Didy chtěla jít taky.
„Jasně, ale sukni si vezmi jinou. Tahle je tak obtažená, že v ní nemůžeš normálně chodit.“ Poslechla mě a za chvilku byla zpět.
Cestou jsme si povídaly. Stačilo pár dní a bylo vidět, jak se Didy uvolnila. Už to nebyla ta ubrečená barbína. Ovšem její styl oblékání byl přímo do očí bijící. Převládala růžová a hluboký výstřih. Pro YouTube to asi bylo dobré. Ale pro Muklov ne.
Abych jen nekritizovala, nabídla jsem jí, že spolu něco ušijeme. To ji doslova nadchlo.
Před Martinovou laboratoří stálo Jáchymovo šedivé auto. Ale tentokrát nepřijel profesor, nýbrž jeho žena Ivana. Připadala mi nějak hezčí a mladší.
Zrovna pracovali na lékařském skeneru. Plastový průhledný válec s dvířky, okolo kterého rotovalo rameno s nějakými světýlky. Na monitoru vedle už byl zatím rozmazaný obrázek lidské postavy.
Ivana mě odtáhla bokem.
„Aničko, musím ti říct něco důležitého,“ začala. „Měla jsem rakovinu slinivky v posledním stadiu a Jáchymův Hojin-k na to byl slabý. Tak jsem dostala také Takys. Nezlob se, že jsme ti to neřekli. Neměla jsem moc času,“ omlouvala se.
„To je v pořádku. Já věřím Jáchymovi, že to nerozdává na potkání. A jak se vlastně má?“ zajímalo mě.
„Dobře. Až na to, že ho vyhodili z výzkumáku.“
„Proboha, proč?“ To mě vyplašilo.
„Nechtěl se podělit o výzkum.“ Zněla lakonická odpověď.
Naše léčivé metody byly sice v bezpečí, ale za jakou cenu?
Zpátky domů jsme to s Didy vzaly lesem okolo hájovny. Byla pravda, že její růžové tenisky byly za chvíli zablácené a od trávy spíše zelené. Ale ona se tomu jen smála. Les se jí líbil a evidentně na ni měl blahodárné účinky.
U hájovny jsme potkaly Břéťu.
„Na špacír, slečinky?“ zasmál se. Jeho zrak se na podezřele dlouhou dobu zastavil u Didy.
„Musím tady naši novou kamarádku trochu provětrat,“ zasmála jsem se.
„Jinak tohle je Didy. A tohle Břéťa.“
„Didy? To je Diana?“ ptal se myslivec.
„Jo,“ špitla Didy.
„Diana je bohyní lovu a jakousi patronkou myslivců,“ zasnil se Břéťa.
„Jako že bych byla tvojí patronkou?“ Ale. Tak děvče nám začíná koketovat.
„I tak se to dá říct,“ usmál se hajný.
Nějak nám tu skáčou jiskry. Nafintěná influencerka a drsný lesní muž. No, staly se už i divnější věci.