Balík, který dorazil z Číny mě potěšil. Obsahoval totiž silikonovou masku a paruku. Můj záměr byl jasný a hned jsem na něm začala pracovat. Tak mám tady úplně prázdnou hlavu. Hihi. To měla moje kolegyně Klára taky, ale trošku v jiném slova smyslu. Tady dám trubičky, těma se bude dýchat. Chtělo by to vyplnit. Přidáme nafukovací balonek. Není to ono.
„Copak to kutíš.“ Ozval se Roman. Vysvětlila jsem mu o co jde. Chvilku přemýšlel. „Zkusíme montážní pěnu. Je lehká a zateče kam má.“ Naznal a odnesl si masku do dílny.
Po pár hodinách pěna ztuhla a dala se opracovat. Stačila chvilka a byla zde velice realistická ženská hlava. Výrobce na moje přání dodal i plastové oči, takže to celé působilo velice živě. Stačilo ji jen nasadit na krk a měla jsem hlavu. V místě, kde byly moje kamery bylo nutné vyříznout otvor. Bílý tenký šátek, byl dost průhledný a celý spoj pěkně zamaskoval. Paruku, jsem raději přilepila, aby ji neodfoukl vítr. Samozřejmě, že ústa se nehýbala a oči nemrkaly. Snadná pomoc. Rouška a sluneční brýle. Teď už jen otestovat. Vyrazila jsem na nákup.
Potkala jsem několik lidí, ale reagovali normálně. Prostě jsme se pozdravili a šli dál. V obchodě taky nebyl s ničím problém. Ale na závěr.
„Ten hlas. Aničko, jsi to ty?“ Prodavačka Magda, byla jednou z mála, která znala mou skutečnou podobu.
„Ano jsem Magdi.“
„Ukaž se.“ Nadzvedla mi brýle a potáhla roušku. „Úžasné. Vypadá to tak přirozeně.“ Vydechla. Vzhledem k tomu, že v krámě nikdo nebyl, mohli jsme si chvilku promluvit. Přesvědčovala mě, že tvář je natolik lidská, že si nikdo ničeho nevšimne. Zakrátko bylo možné provést test.
„Čest práci soudružky.“ No jo starosta.
Snažila jsem se chovat úplně normálně a ono to fungovalo. Soudruh mě nepoznal a vůbec mu nepřišlo na mě nic nenormálního. Magda ho nakonec vyzvala, ať se na mě koukne, jestli mu někoho nepřipomínám.
Sjel mě pohledem od hlavy k patě a zpět.
„No podle těch… rysů, bych řekl, že je to Anča. To je ale blbost ta nemá…“ Zarazil se.
„A když na tebe promluvím soudruhu.“ Zeptala jsem se.
„Jo tak je to Anča. Sem to poznal hned.“ Vymlouval se.
„Samozřejmě soudruhu, ale podle poprsí.“ Hlas mi přešel do smíchu.
„No jo no… Jak to, že máš hlavu.“ Sváděl hovor jinam. Pak mi sáhl na tvář. „Guma?“ Zakroutil hlavou.
„Ne silikon vypadá věrohodněji.“ Prohlásila jsem.
„Tobě sluší všechno soudružko i ten silikón.“ Zasmál se a odešel.
Test číslo dvě. Dojít bez konfliktu domů. Teď ale už bez brýlí a roušky. A ono to jde. Lidé mě normálně zdraví. Nic jim není podezřelé. U chlapů je to jednodušší. Koukají hlavně na moje nohy v krátké minisukni. To je dobrý poznatek.
Kančí hody se měly konat v hospodě. Bylo ji nutné uklidit a připravit. Zuzka byla v kuchyni a já drhla podlahy. Zároveň to byl test mé falešné hlavy. Díky lepidlu a vyvážení držela skvěle.
„Tak vám vezu pivo a jeden malý problém.“ Ozval se ze skladu Petr.
Šla jsem se podívat. Kromě dvou sudů s pivem stála vedle Petra mladí dívka. Na sobě měla krátkou špinavou bundu potrhané rifle a vysoké šněrovací boty. Hnědé vlasy rozcuchané tváře špinavé a promrzlé. Celá se třásla.
„Našel jsem ji schoulenou u stromu na kraji vesnice. Vypadá, že na tom není moc dobře.“ Pronesl Zuzčin manžel. Dívka jeho domněnku potvrdila zakašláním.
„Pojď sem. Sedni si tady k topení ať rozmrzneš. Zuzko prosím dej vařit vodu na čaj a rum.“ Požádala jsem kamarádku.
„Já jsem Anna. A ty.“ Byla logická otázka na dívku.
„Lenka.“ Špitla. „Proč máš na tváři masku?“ Tím mi vyrazila dech. Ale bylo to logické. Byla jsem hodně blízko a rty se při mluvení nepohybovaly.
„To neřeš, ber to tak, že mi třeba na tváři něco chybí.“ Trošku jsem mlžila.
„To mě taky něco chybí. Obě chodidla.“ Ta důvěra mě překvapila.
Zuzka už nesla čaj a velkého panáka rumu. „To tě zahřeje. Seš zmrzlá jak reklama na zmrzlinu.“
Dívka se chopila hrnku. Napila se a po chvíli. Začala vyprávět. Původně žila v Praze, kde se vyučila servírkou. Měla i maturitu v oboru pohostinství. Pak se jí stala nehoda. Tramvaj ji připravila o obě chodidla. I když dostala protézy, její chůze už byla poznamenaná. Ve svém oboru nedostala práci. Rodiče neměla, neměl ji kdo podporovat. Postupně přišla o všechno včetně střechy nad hlavou. Někdo jí řekl, že: „Takový kripl je vhodný akorát do Muklova, tam jsou kriplové všichni.“ Lenka to vzala vážně a vyrazila na cestu. Na svých kovových nohách ušla 78 kilometrů. Na to ale nebyly stavěné a kousek před naší obcí vypověděli službu. Teď byla u cíle. Byla mezi svými a bylo naší povinností ji mezi sebe přijmout a postarat se o ni.
Petr jí sundal boty, aby zhodnotil stav jejích protéz. Nakonec je dívce sundal a nesl je k Prouzovi, který je snad dokáže opravit.
Mě trápil zdravotní stav Lenky. Stačilo však zavolat doktoru Mráčkovi. Ten řekl, že za chvilku přijde.
„Upřímně, Lenko. Šikovná servírka s tvými vědomostmi by se v hospodě hodila. A navíc v podkroví je byteček kde bys mohla bydlet.“ Mudrovala Zuzana.
„Servírka na invalidním vozíčku.“ Usmála se smutně Lenka
Mým zvykem bylo, mít hloupé nápady. „Proč na vozíčku? Proč ne na kolečkových bruslích?“
„No vidíš to je nápad. Přiděláme ti kolečka.“ Rozzářila se Zuzka.
Do hospody nakráčel doktor Honza i s manželkou Mirkou. Rychle zhodnotil Lenčin stav. Lehké nachlazení a podvýživa. Doporučená léčba. Najíst a vypotit. Pak vytáhl mobil a někam volal. Petr vynesl Lenku do podkroví.
Bokem vedle schodiště se nacházel záchod a sprcha. Zbytek byla jedna veliká místnost. Dvě rozvrzané skříně, poctivá veliká postel, stůl a dvě židle. Skutečně spartánské. Ovšem Lence zvlhly oči dojetím. Nemohla ani věřit, že se její život začíná obracet k lepšímu.
Jenže to nebylo všechno. Postupně sem začali chodit lidé z vesnice. Blažkovi donesli dvě matrace. Soused Spurný s přítelkyní, které jsem ani neznala, zase donesli peřinu a polštář. Ufolog Vokoun prověřil elektroinstalaci a po udělení několika rad, jak se chovat při setkání s mimozemšťany daroval Lence starší notebook i s heslem pro wifi. Lidé přinášeli to či ono. Něco na sebe, něco do sebe. Někdo slíbil že opraví skříně. Jiný, že vymaluje. Lenka už neměla jen na krajíčku. Jednoduše plakala dojetím. Prodavačka Magda seděla vedle ní, držela ji za ramena a dělala morální oporu.
Dostavila se i místní klepna Staníková. „To sem se zadejchala.“ Supěla námahou. „Dá to práci oběhnout celou ves. Aji céru sem do toho zatáhla.“ No. Agentura jedna paní povídala, bývá často lepší než místní rozhlas. Darovala Lence černé krátké šaty. Její dceři byly malé, ale pro servírku prý budou ideální.
Na závěr dorazil inženýr Prouza. V jedné ruce měl opravené protézy, v druhé pak zánovní černé kolečkové brusle.
Jednoho dne byl takový pošmourný večer. Hvězdička ani jedna a měsíc také nesvítil. Vhodný čas pro večerní výlet. Falešnou hlavu jsem nechala doma. Aby pořádně držela, musela se lepit a to dráždilo kůži. Prostě teď bylo načase být prostohlavá.
Ufolog Martin Vokoun už mě vyhlížel.
„Ahoj, jdeš přesně včas, za chvilku to začne.“
Zasedli jsme k vysílačce.
„Volám kapitána Kusu-te. Tady Martin kapitáne slyšíte mě?“ Začal ufolog.
„Jsem Kusu-te velitel hvězdné lodi Kr-lež. Zdravím tě pozemšťane.“ Martina to asi potěšilo. Mě moc ne. Ve slovech kapitána byl nějaký divný patos.
Přebrala jsem mikrofon. „Zdravím tě Kusu-te. Jsem Anna…“ Nestihla jsem doříct.
„Cože ty! Kvůli tobě tu mrhám časem při průzkumu bezvýznamné planety.“ Hlas kapitána byl skoro nepřátelský.
Martin si ode mne vzal mikrofon a zkoušel se dál bavit s Kusu-te, ale marně. Spojení už nenavázal.
Zato mě se najednou v hlavě ozval hlas. „Anno poznáváš mě.“ Jistě byla to Kruezská vědkyně Kon-toki. Pocítila jsem její úsměv.
„Když na mě budeš myslet pocítím tvou odpověď.“ Naváděla mě.
„Jsem ráda Kon-toki, že tě zase vnímám.“ Ano to je to správné slovo, se sluchem to nemělo co dělat.
„Sustřeď se.“ Vyzvala mě. Pocítila jsem proud myšlenek a začala chápat. Mám v sobě cosi, co mi dovoluje přenášet myšlenky na jiné bytosti. A to buď na skupinu v mém těsném okolí, nebo cíleně na jednotlivce. To potom funguje na neomezenou vzdálenost.
„Rozumím a chápu.“ Odvětila jsem.
„Dobře. Omluv prosím Kusu-te. Kvůli našemu průzkumu nestihl slavnost, vy byste řekli narození svých tří dětí. Proto není zrovna milý.“ To lecos vysvětlovalo.
„To je v pořádku, já se mu velice omlouvám, pokud to pomůže.“ Projevila jsem pochopení.
„Anno. Stále tu máme něco, co patří tobě.“ Oh. Drahá Kon-toki copak to asi může být.
„Budu hádat, není to takové skoro kulaté hodně vlasaté.“ Vědkyně se od srdce zasmála.
„Ano. Dobrý popis lidské hlavy. Samozřejmě ti ji vrátíme. Ale máme velikou prosbu a nechci, aby sis to špatně vysvětlila.“ Zvážněla.
„Když už jsme se tak politováníhodně spletli s tvým přáním, chtěli bychom z toho získat, alespoň nějaké užitečné poznatky. Moc by nám pomohlo, kdybys dala souhlas s přečtením tvých nejnovějších myšlenek.“ Tak toto bylo na zamyšlení.
„Jen si to ujasním. Takže oddělení mé hlavy nebyl váš experiment. Pouze špatně vyložené moje přání. Nezbývá mi nic jiného než vám věřit.“ Pochybnosti z mých myšlenek přímo prýštily.
„Chápu. Vy lidé si dokážete lhát. My ne. Ale můžu rozptýlit tvé pochyby.“ Odpověděla.
Do hlavy se mi začaly drát obrazy zvuky a pocity. Prostě dokonalý film běžící v mé hlavě. Bylo to celé pátrání po mém přání. Problém s mou myslí ovlivněnou alkoholem. Dohady Kon-toki a Msu-tuf. Vše podpořeno jejich pocity. Jako důkaz by to prošlo u každého soudu. A já to nepotřebovala. Já jim věřila.