Ráno. Skoro jarní sluníčko mě zašimralo na krku. Aahh. Protáhnout se. Jo krásně odpočatá. Lehká kontrola, jestli přece jen… Tak ne. Krk a pak polštář. No nic holka, vzhůru do temnoty a ticha. Tak si zajdu na záchod. A teď do kuchyně. Po ránu by bodlo kafé. Tady je, nasypeme, voda se vaří. Konvice pípne až to bude, to sice neslyším, jo cítím, jak vibruje. Zalijeme, zamícháme. Trychtýřek. No jo vlastně musím na to jinak. Nechci mít opařený vnitřnosti. Tak větší hrnek. Sítko. Přelijeme a trochu studené vody. Hmm. Snad dobrý. Jé. Pěkně hřeje v bříšku. Musím se převléct. Určitě brzo přijde Roman. Ať tady neběhám jak nějaká polonahá rusalka. No nemusím mít na každý den nový šaty. To, co včera bude stačit. Ještě učesat… Ne. To přece nemusím, není co. Plno času navíc. Jiný ženský se půlhodiny češou, pak si malují obličej na tu škaredou hubu. Toho mě vlastně Kruezané ušetřili. I v tragédii se dá najít něco optimistického. Tak teď zas cvičit čtení prstama. Jo stolek, super dneska sem se o něj ani nekopla. A sednout. Jé!
Romanovo zanadávání, které se ozvalo hned poté, co jsem si na něj sedla, by slyšel i hluchý. Sice mu nebylo rozumět, ale zvuk jsem vnímala. Zároveň moje druhá kontrolka žlutě zablikala.
Chudák Romča mě nechtěl opustit, tak si ustlal na sedačce v obýváku. To jsem samozřejmě nemohla vědět. Vyskočil jako bodnutý včelou.
Musím se mu nějak omluvit. Někdy je čin lepší než tisíc slov. Jedno vřelé objetí mu snad vynahradí nepříjemné probuzení.
Než se Romča rozkoukal, začala jsem řešit nový problém. Jak poznám, kolik je hodin. V šatně byly někde ručičkové hodiny na baterku. Dostala jsem je jako dárek a moc se mi nelíbili, tak putovali do šatny. Teď se budou hodit. Ručičky totiž na rozdíl od displeje můžu nahmatat. Byly už v druhé krabici a pochopitelně nešly. Baterka? Aha v kuchyni v lince. Takže plochá strana na pružinku a čudlík na plíšek. Dobrý vteřinová ručička se rozběhla. Roman se lehce dotkl mého ramene, aby na sebe upozornil. Vzal mi hodiny z ruky a po chvilce mi je vrátil. Nahmatala jsem 8:35.
Moje žlutá kontrolka teď blikala častěji, dokonce se na chvíli rozsvítila. To, když kolem projel soused ve svém vytuněném Golfu. To nešlo přeslechnout. Seděli jsme v kuchyni. Roman nakrmil mě i sebe a bylo načase něco dělat. Papírková komunikace probíhala v obýváku. Přesuny po bytě už nebyly problém. Můj gyroskop, jak to nazval Roman, mi dával jistotu při pohybu. A nejen to. Zkoušela jsem to několikrát. Otočit se o 360 stupňů pro mě bylo přesně 360. Nepsali jsme si dlouho. V poznámkovém bloku došel papír. Naštěstí Vietnamec naproti měl snad všechno. Požádala jsem svého opatrovníka, aby na mne i mluvil. A po nějaké době, mi začalo docházet, že skutečně slyším. Nerozumím, ale vnímám intenzivnější zvuky. Jak? Toť otázkou zdá se být. Svěřila jsem se Romčovi. Jako technik, měl už nějakou teorii. Malý mikrofon. Provedli jsme pokus. Mluvil na různé části mého těla, a tak byl mikrofon brzo nalezen. Nejintenzivněji jsem vnímala zvuk, když mluvil na můj krk. A pak mi to docvaklo. Včera. To píchnutí za krkem. To se mikrofon probudil.
Čas plynul jak voda. Popsali jsme další blok, ale Romča jich prozíravě koupil rovnou deset. Sluch se neustále zlepšoval. Během dne došlo i k jednomu malému trapasu. Jak jsem si rychle sedala a neměla zkušenosti s nošením krátkých šatů, tak se mi sukně vzadu vyhrnula příliš vysoko. Roman mě na to upozornil dost netradičně. Dotkl se mého stehna a jel rukou až do míst kde byla sukně shrnutá. Víc nebylo potřeba. Sukni jsem rychle uvedla do přijatelných mezí.
Povedlo se nám elegantně vyřešit problém s mým zaměstnáním. Stručná výmluva na nemoc a ztrátu hlasu. Způsob předání? Logicky SMS. Komu? Šéfovi? Tomu neschopnému břídilovi? Ne ne. Mazaně. Přeneseme odpovědnost na jeho favoritku Kláru. Snad firma nezkrachuje.
Během dne se mi do hlavy vkradla myšlenka. Co pro tebe vlastně Roman znamená? Stará se o tebe, odmítá tě v noci opustit. Riskuje, že si na něj zase sedneš, nebo ho pošleš koupit dámské spodní prádlo. Do teď to byl spolužák a kamarád. Ovšem nyní? Přítel. Ano. Přítel. Teda ne ten, jak říkají Američané boyfriend to už je trochu víc. A vlastně ani tak bych nebyla proti. Holka není možný, že ses zamilovala? A co na to on. Jak je na tom. Takhle obětavě se starat o „jen“ kamarádku. Tyhle věci se těžko řeší i když má člověk hlavu. Natožpak když si jeho hlava lítá někde ve vesmíru.
Byl už večer, hodiny ukazovaly 20:20. Roman zrovna něco říkal a zároveň to psal. Najednou mi v mé temnotě vyskočil světle modrý nápis „kalibrace“. A začal blikat. Zároveň i do teď žlutě blikající kontrolka změnila barvu na modrou. Asi něco se sluchem.
Vytrhla jsem svému příteli tužku z ruky a rychle napsala:
„Mluv na mě, prosím.“
Poslechl okamžitě. A skutečně – slova se postupně stávala stále více srozumitelná.
„…ak na te… teda mlu… a mluv… ..ále mluvím a mluvím.“
„Něco složitějšího,“ připsala jsem.
„Ano dob… teda tak …co složitě…. O čem mám mluvit? Jak se máš, Ani…? Nebo mám
říkat něco, co bys chtěla slyšet? Třeba, že jsi neskuteč… krásná a vůbec
nevadí, že nemáš hlavu.“
Nápis v mém podvědomí se změnil. Byl zelený a hlásil „sluch funkční“. Po chvilce zmizel a jeho kontrolka zezelenala. Ale co bylo nejvíce podstatné? Normálně jsem slyšela a rozuměla všemu.
To se musel dozvědět Roman. Hned to napsal:
„Takže jsem krásná a vůbec ti nevadí, že nemám hlavu?“
Odpověděla jsem:
„Co jsem řekl, za tím si stojím.“
Jen mluv dál, tvůj hlas je pro mě nejhezčí věc na světě.
„Dobře.“
Pokračoval:
„Přejdu teda k praktickým věcem. Za prvé – můžu tady i dnes přespat? Za druhé –
zítra musím do práce, ale budu se snažit přijet co nejdřív. Zvládneš to tu
sama?“
Odpověděla jsem stručně:
„1. Ano, 2. Ano.“