Sluch se mi vrátil do rána. Jeho kontrolka byla krásně zelená. Takže už chybí jen zrak a řeč.
Něco málo po obědě se začala probouzet řeč a zároveň i kontrolka zraku zežloutla.
Kalibrace hlasového modulu byla dost razantní. Posledně to odskákala sklenička a Romanovy uši. Tentokrát jen hromada slámy ve stodole. Pro další stupeň nastavení hlasu bylo nutné zpívat a imitovat hlasy. U práce na zahradě to bylo nejlepší. Soused, který by šel náhodou okolo, by si mohl myslet, že mají u nás dostaveníčko známí čeští i zahraniční zpěváci.
„Copak je to tu za koncert?“ poklepal mi na rameno Jirka Prouza.
„Ahoj inženýre,“ poslala jsem mu telepatický úsměv.
„No tak telepatii to nezasáhlo. Koukám, že hlas je funkční a rovnováhu udržíš. A co…“ zachytil mě, když jsem zakopla o motyku. „Takže slepá.“ Dokončil své pozorování.
„Jo kamery hlásí poruchu.“ Oznámila jsem suše.
„V datech od Kruezanů je zmínka, že některé jejich technologie, a to hlavně v biologii, se nemají rády s magnety. Roman to asi přehlédl, jinak by ti magnetickou rezonanci zakázal.“ Ten lumpík. Asi se nesoustředil. Od doby, co jsme prohloubili náš vztah, je nějaký roztěkaný.
Jirka u nás zůstal až do večera. Měl plnou hlavu výzkumů, a tak mu nezávazné tlachání pomáhalo vyčisti si hlavu. Udělali jsme malý a dost nebezpečný experiment s mojí skutečnou hlavou. Vytáhli jsme ji z udržovacího boxu a testovali co se stane za hodinu. Mezitím bylo vhodné se o hlavu postarat. Učesala jsem ji a pokusila se natvarovat na lehký úsměv. Kupodivu držel. Bylo to velice zvláštní, cítila jsem doteky na tvářích, ale slova šeptaná do ucha slyšet nebyla. Ani když jsme otevřeli oči, tak se mi vidění nevrátilo. Přesně po hodině mi naskočil nápis „vrať hlavu do boxu“. Blikal červeně a vedle se začal odpočítávat čas deset minut. Nemeškali jsme a dali hlavu zpět. Jirka řekl, že mám krásnou hlavu a bylo by dobré ji někde vystavit. Byla jsem rozhodně proti. Musela zůstat v bezpečí schovaná. Ta hlava. To jsem přece JÁ.
Konečně po třech dlouhých dnech se začal zrak probouzet k životu. Vše potřebné pro jeho kalibraci bylo už dávno nachystané. Šlo to teď mnohem rychleji než poprvé. Světlo/tma. Rozlišení 4 x 4, 16 x 16, 64 x 64 a tak dále. Kalibrace barev podle vzorce CMYK. Opět pomohl Roman. Plné funkčnosti, ve všech režimech, bylo dosaženo za jeden den. Ze srdce mi spadl kámen. Už jsem byla zase normální holka. Jen s nepatrnou odchylkou. Hlavou
Po pár dnech přijel Jáchym.
„Jak ti je, Aničko.“ Po ujištění, že je mi dobře, se mu evidentně ulevilo.
„Tak mám tu výsledky a jsou nesmírně zajímavé.“ Položil na stůl hromadu papírů.
Začal mi to vysvětlovat. Kromě nám už známých implantátů našel v mém těle další tři. Jeden v krku u posledního obratle, druhý u páteře někde za klíční kostí a třetí vedle jater. Na snímku, který zvětšil a obarvil, bylo vidět i propojení druhého implantátu s ostatními. Pracovně mu říkal „procesor.“ Implantát na vršku krku pojmenoval krkolomným názvem „telepatický retranslátor.“ Ten měl být klíčový pro přenos signálů mezi tělem a hlavou. Třetí věc pak pojmenoval poeticky „hojítko.“ To by mělo umocňovat mou regenerační schopnost.
„Aničko, to hojítko by se mělo vyzkoušet.“ To bylo celkem jasné.
Donesla jsem ostrý kuchyňský nůž a podala mu ho.
„No tak mě řízni, jsi doktor, tak víš jak.“
Malá ranka na předloktí se začala hojit před očima. Za deset minut po ní nebylo ani stopy.
„Úžasné,“ zabrblal a udělal si pár poznámek.
„Takže podle mě menstruační cyklus už taky nemáš.“ Prohlásil.
A měl úplnou pravdu. Jenom já jsem na to prostě nějak zapomněla.
Na střeše domku Jirky Prouzy přibyla nová větrná turbína. Vedly z ní kabely do nevelké plechové skříně. Vpředu měla displej, který ukazoval hodnotu v procentech. Na boku pak několik zásuvek. Byl na ní i nápis „EnDoProK“. Jirka mi objasnil, že to znamená: „Energie Do Prostorové Kapsy.“
Tušila jsem, že je to úžasný a užitečný vynález. Ovšem technická data, kterými mě Jiří okamžitě zavalil, mi nic moc neříkala. Bylo mi pouze jasné, že když fouká vítr, tak se EnDoProK plní energií. A když nefouká, tak jsou připojené spotřebiče napájeny z tohoto zařízení. U mě to prostě byla velká baterie.
Naši tři vynálezci chtěli přístroj EnDoProK prezentovat celé obci. Na základě toho pak chtěli vybudovat dvě větrné turbíny a přes svoje zařízení napájet celou obec. Šli s tím za starostou.
Ten se jako vždy pro nový nápad nadchnul. A začal plánovat prezentaci zařízení. Vznikla z toho hotová show. Bělohlavá orlice v mém provedení, měla občany přesvědčovat o užitečnosti zařízení. Velkolepé světelné a kouřové efekty pak měli umocnit atmosféru. Upřímně, bylo to dost přehnané. Nakonec se dohodli, že udělají informační leták, na kterém budu pózovat s prototypem zařízení a roznesou ho po vesnici. Martin Vokoun navrhl vypsat referendum, ale starosta prohlásil, že to nepřipustí, že je to příliš imperialistické.