Z tiskárny vylezl poslední leták. Byl na něm stručný popis zařízení EnDoProK. Samozřejmě, nesměl chybět ani obrázek bělohlavé orlice v mém provedení. Vlastně grafickou úpravu a tisk jsem měla na starosti já.
Někdo zvonil. Krátký pohled z okna mě ujistil, že budu potřebovat falešnou hlavu. U branky stála celá delegace. Pět dětí a ke každému vždy jeden z rodičů.
„Ahoj, Aničko.“ poznala jsem Jarču Horákovou, mámu od Natálky. „Jdeme za tebou, abys nám vysvětlila, jak je to s tou tvojí hlavou.“
Aha. Tak všichni už to o mě věděli, jen neměli zatím odvahu vidět mě takovou, jaká skutečně jsem. Pozvala jsem je dál. Příběh znali, ale byl už trochu zkomolený ústním předáváním. Rádi si ho vyslechli znovu a rodiče si doplnili pár detailů.
Když mě všechny děti ujistily, že se nebudou bát, a nebo mít noční můry, sejmula jsem falešnou hlavu. Upřímně, asi pohled na bezhlavou ženu vyplašil víc rodiče než děti. Debatovali jsme dále a mě něco napadlo.
„Děti, chcete pomoci lidem v naší vesnici?“ zeptala jsem se.
„Ano. Jistě.“ volali jeden přes druhého.
„Tak rozneste prosím tyto letáčky. Do každého domu jeden.“ Přitáhla jsem si hromadu papírů.
Děti si je hned rozdělily. Když byli všichni na odchodu, zaslechla jsem krátký rozhovor.
„Oni toho mýho kluka pořád šikanují a já už vážně nevím, co s tím,“ svěřoval se otec Pepíka Horňáka svému sousedovi.
„Musíš vlítnout na rodiče těch lumpů a neškodilo by naučit malýho jak se bránit.“ Mínil soused.
„Já. Vždyť se na mě podívej. Su slabej jak moucha, jak si mám na někoho vyskakovat?“ oponoval pan Horňák.
„Sežeňte adresy a nechte to na mě.“ Vložil se do hovoru náš Petr. „A s Pepíkem budu trénovat.“
Petr byl chlap od rány, takže mi bylo jasné, že rodičům malých lumpů rychle domluví.
Letáčky byly rozneseny a starosta vyhlásil rozhlasem datum a čas konání velkého shromáždění.
Přemluvili mě, abych se jako znak obce zúčastnila alespoň někde v pozadí. Můj orlí kostým bude asi potřeba častěji, než jsem si myslela. Být občas orlicí, mi už přestávalo vadit. Dokonce jsem došla po svých do hospody. Ani jsem se nezpotila.
„Vážené soudružky a soudruzi, milý spoluobčané. Vítám vás na historicky prvním sjezdu obce Muklov…“ zahájil starosta proslov. Pak vyzdvihl důležitost celého projektu a seznámil lidi s technickými detaily. Inženýr Prouza ho musel několikrát opravovat. Mým úkolem bylo odhalit prototyp EnDoProKu. Přivázali mi na křídlo plachtu, kterou bylo zařízení zakryto. Po mávnutí křídlem měla být plachta stržena. To vše šlo bezchybně. Jenže bílou látku jsem pak táhla za sebou a zasekly se mi do ní i drápy levé nohy. Ale ustála jsem to.
Na závěr byla diskuze. Lidé se ptali, ale pouze na nějaké detaily. Následovalo hlasování. Ze 52 přítomných bylo 51 pro. Jediný, kdo ruku nezvedl, byl lesák Málek, který už před zasedáním vypil nějaké to pivo a starostův projev ho uspal.
Náš projekt měl zelenou.
Na druhý den přijel nečekaně Jáchym.
„Aničko, jdu s velkou prosbou,“ začal a bylo vidět že má trochu obavy.
„Tak co ode mě potřebuješ, Jáchyme?“ snažila jsem se ho trochu povzbudit. Zároveň jsem na něj telepaticky přenesla pocit úsměvu.
„Vzorek hojítka.“ vyhrkl.
„Jak ti ho mám asi dát? Vždyť je to ve mně,“ nebylo mi to jasné.
„Punkce,“ začal vysvětlovat. „Musím se špičkou jehly dostat až k hojítku a odebrat nepatrný vzorek. Vím, že to bude bolet. Ale já ten vzorek fakt potřebuju. Mohlo by to zachránit miliony životů,“ zněl skutečně naléhavě.
„Nemůžeš přece něco takového jen tak svévolně rozšiřovat, co když to někdo zneužije.“ měla jsem obavy.
„Jenom chci vyrobit lék. Klidně nechám na tobě, komu ho budeš chtít dát a komu ne.“ To je ale obrovská zodpovědnost, na to snad ani jeden člověk nestačí, a už vůbec ne já.
„Dobře,“ svolila jsem. „Až budeš lék mít, dovez mi ho a rozhodneme se, jak s ním zacházet.“ Nechtěla jsem o tak důležité věci rozhodovat sama, ale někdo to pod kontrolou mít musel.
Samotná punkce nebyla až tak strašná. Dlouhá jehla mi prošla ze zad až někam k játrům. Ani to moc nebolelo. Podle Jáchyma zřejmě hojítko i docela účinně potlačuje bolest. Po vyjmutí jehly, dal profesor malinký vzorek do sklenice s živným roztokem. Začal růst sám od sebe. Pomalu ale dalo se to postřehnout. Přesně jak Jáchym předpověděl. Regeneroval sám sebe. Preparát z hojítka by asi dokázal vyléčit kde co.
Ale kdo ponese za jeho rozšiřování zodpovědnost?