Asi za týden, už navečer, zastavilo u našeho vjezdu šedé auto. Vystoupil z něho profesor Jáchym.
„Ahoj, Aničko,“ pozdravil mě s úsměvem. „A vy musíte být Roman, že?“ hrnul se k mému partnerovi.
„Takže proč sem vlastně přijel… Chtěl bych udělat nějaké detailnější vyšetření.“ Trošku ve mně hrklo.
„Ale neboj se. Nic nestandardního. Jen rentgen a magnetická rezonance.“ No tak to nebylo tak vážné.
„Všechno je u nás ve výzkumáku a teď už tam nikdo nebude. Jen prosím, vem si na cestu tu falešnou hlavu. Kdyby náhodou. Znáš to, náhoda je blbec.“ Tak to jsem tedy znala dobře.
Roman jel s námi jako moje morální opora. Cestou jsme si povídali, a právě Romča se trochu podřekl o našem modrém krystalu. Profesor Jáchym okamžitě zpozorněl.
„Pokud tam bude něco z biologie, rád pomůžu,“ nabídl se Jáchym.
Konečně jsme byli u výzkumného ústavu. Roman se tam vyznal, protože s Petrem dělali celý kamerový a zabezpečovací systém.
„Shrň si vlasy víc do očí,“ radil mi. „Jsou tu velice dobré kamery.“
Vrátnicí jsme prošli v pohodě. Přišli jsme na rentgen. Udělat několik snímků trvalo asi deset minut. A pak na magnetickou rezonanci.
„Sundej si prosím všechno kovové. A to tričko a boty. To stačí.“ instruoval mě Jáchym.
Uložil mě na lehátko a šel přístroj zapnout. Zavřela jsem oči. Vlastně u mě vypnula kamery. Ve stroji začalo hučet a lehátko se dalo do pohybu. Mohla jsem být zasunutá uvnitř prstence tak do půli těla, když náhle zhasly všechny moje kontrolky. Byla nejednou úplná tma a ticho. Cítila jsem podle škubnutí, že asi zase vyjíždím ven. Lidi při tomto vyšetření občas mívají nějaké divné pocity, ale tohle bylo jiné.
Otevřu oči. Tma? Kontrolky? Aha už jsou tam. Všechny červené. To je selhání všech mých implantátů. Proboha! Jsem zase na začátku. Slepá, němá, hluchá a neudržím balanc. Někdo se mě dotýká. Oni neví, co se se mnou stalo. Musím to naznačit rukama. Jo tak postavit mě chcete. Au. Tak mě chlapci můžete odnést. To je tužka a papír. Hodnej Románek. Nezapomněl. Alespoň jim napíšu, jak na tom jsem. Ha. Kontrolka rovnováhy zežloutla. Musím vstát.
Magnetická rezonance pracuje se silným magnetickým polem. To zřejmě vyřadilo moje implantáty. Po pár minutách se probudila rovnováha. Po krátké kalibraci byla v pořádku. I sluch a hlas už nebyli v červené, ale hlásili jen poruchu. Zrak byl ale mimo.
Naše komunikace se vrátila na začátek. Psát na papír a nahmatávat vyrytá slova.
Cestou domů se mi začal pomalu vracet sluch. Poznala jsem, kdy mluví Roman a kdy zase Jáchym. Když jsme zastavili, bylo možné už rozeznat jednotlivá slova.
Roman mě převlékl do nočního trička a uložil do postele. Držel mě za ruku, dokud jsem neusnula.