Kančí gulášek byl pryč jedna dvě. Dostalo se na všechny zájemce, dokonce pár porcí zbylo. Nikdo nešetřil chválou a starosta Zuzance slíbil zlatý řád práce. Další den byl ve znamení úklidu a promýšlení, co s hospodou teď. Novopečená hospodská seděla doma a shromažďovala vědomosti.
Já jsem zašla zkontrolovat Lenku.
„Ahoj marode, jak to jde.“ Pozdravila jsem ji.
„Skvěle, kdy můžu začít pracovat.“ Posadila se na posteli, ale bylo vidět že je ještě slabá.
„Jen pomalu Leničko. Musíme si tě nejdřív vykrmit jako Jeníčka s Mařenkou.“ Pocit mého úsměvu poslaný přímo na ni zabral. Podívala se na mě a zamrkala.
„Jak se můžeš usmát, když máš gumovou tvář?“ To byla naprosto logická otázka.
„Nejdřív ti povím příběh.“ Navrhla jsem.
Vyslechla můj příběh, ani nedutala. Bylo vidět, že přemýšlí.
„No. Asi to chápu. Ale nevím, jestli snese pohled na někoho bez hlavy.“ Bylo na ní vidět, jak chce a zároveň nechce. Najednou se rozhodla.
„Jo. Tohle dám. Ale udělám to sama.“ Řekla odvážně a poposedla si blíž.
Sundala mi šátek a odlepila silikonovou masku. Trošku se jí třásly ruce. Položila vycpanou hlavu na postel a zírala dokořán otevřenýma očima.
Po chvilce se oklepala. „No čekala jsem něco horšího, tohle nevypadá jako z hororu.“
„Však to není horor, ale realita.“ Řekla jsem.
Pro naše vzájemné porozumění to byla drobná ale nutná anabáze. Teď už bylo o hodně snazší požádat Lenku, aby Zuzance pomohla s vedením hospody.
Po pár dnech bylo jasno. Zuzka bude především v kuchyni, Lenka potom jak se říká na place. Na post se výčepního se přihlásil Franta Pazdera, zarytý odpůrce komunismu. Zajímavé bylo, že paradoxně byl jeho nejlepším kamarádem starosta Kňourek.
Protože, jsem byla v hospodě pečená vařená, musela jsem své tajemství prozradit i Frantovi. Jeho reakce byla zajímavá.
„No hlavně že ti to neudělali komanči.“ Konstatoval suše. „Jo a sluší ti to víc bez té hlavy. Tak nějak líp vynikneš.“ To mě potěšil.
Lenka se celé dlouhé hodiny schovávala v sále hospody, ale mě a mému tepelnému vidění neunikla. Šla jsem za ní. Trénovala. Na nohou vysoké kolečkové brusle, rifle a tričko s nápisem „Keep Smiling.“ Její jízda ale nebyla moc plynulá. Chvíli jsem ji pozorovala.
„To dělají ty rifle. Seš toporná jako prkno. Chtělo by to sukni.“ Zastavila u mě. Teda spíš o mě.
„Myslíš.“ Pochybovala.
„Jo. Dojdu za chvíli a něco zkusíme.“
Vzala jsem šaty, které dostala od drbny Staníkové. Tohle půjde. Jsou obtažené ale dost pružné. Ještě něco. Naproti v obchodě jsem koupila černé punčocháče, ty se budou hodit. Pod výčepem byl dárek, který jsem jí vlastnoručně vyrobila. Bílá zástěrka s kapsou na kasírku.
„Tak Léňo převlíkat.“ Zavelela jsem.
Věděla, že to s ní myslím dobře, tak sice neodporovala, ale nadšená taky nebyla. Při nazouvání bruslí bylo dobře vidět, že jí zůstaly kotníky a vysoká bota jí dobře fixovala nohu. Sukně byla hodně krátká a obtažená, takže s ní nebude nikde zachytávat. Když byla hotová, nastal čas na fotky ze všech stran. Podala jsem jí mobil. Chvilku listovala.
„Tak dlouho už sem se nedívala na svý nohy, že si ani nepamatuju, jak jsou hezký. A ta sukně. Krátká to jo, ale máš pravdu daleko líp se hýbu.“ Vypadala nadšeně.
Hned zkoušela, jestli jí šaty pomohly s jízdou. A pomohly. Ještě pár hodin tréningu a je to.
Po dvou dnech nastal první otvírací den v hospodě „U orlice.“ Na vývěsním štítu byla stylizovaná žena orlice, evidentně namalovaná starostou podle mé fotografie. Za výčepem stál Franta a roztáčel pivo. V kuchyni si prozpěvovala Zuzanka a mezi stoly se prolétala Lenka. To byla panečku servírka. Velice pohledná, vlasy stažené do ohonu a stálý úsměv. Jezdila slušnou rychlostí, kličkovala a její tělo se vlnilo jako had. Tahle hospoda bude prosperovat.
Petrův dům už byl zvenku hotový. Teď se dělaly rozvody vody a následně v roli elektrikáře nastoupí ufolog Vokoun. Byla to pro něj vítaná změna. Pořád byl naštvaný, že s ním mimozemský kapitán odmítl dále komunikovat.
Traktor před stodolou začal pod rukama inženýra Prouzy také ožívat. Šel nastartovat o hodně lépe a taky méně kouřil.
Občas jsme zašli s hajným Břéťou do lesa. Umanul si, že mě naučí střílet. Můj postoj sice nebyl ideální, ale výsledky překvapivě dobré. Dokonce jsem zvládla trefit šišku na 100 metrů. Zajímavý zvuk, když prázdná nábojnice dopadne na kámen.
Postupně jsem své pravé bezhlavé já šířila po naší obci. Šlo to o poznání rychleji, když jsem se omylem odhalila dceři drbny Staníkové. Pak ovšem mne moje pověst předcházela.
Lákalo mě navštívit místní kostelík, ale místní farář otec Josef, byl údajně dost přísný. Ale prostě zkusit jsem to musela.
„Copak tady děláš ty strašidlo z horoucích pekel.“ Ozval se za mnou hluboký hlas. Otočila jsem se.
Otec Josef byl poměrně mladý, vysoký a evidentně se náramně bavil. Když strašidlo tak strašidlo.
Místo odpovědi jsem si sejmula falešnou hlavu.
Farář nehnul ani brvou. „Tímhle mě chceš vyděsit.“ Zeptal se naprosto klidně. „Víš kolik světců a světic dopadlo jako ty?“ Usmál se.
„Tipnu si. Nula? Pokud vím všichni umřeli, já ne.“ Uznale pokýval hlavou.
„Vidím, že pověsti o tobě nelhaly. Jsi moudrá. Jako svatá Kateřina Alexandrijská. Mimochodem taky ji nechali setnout.“ Uznale kýval hlavou.
„Pane faráři, nevadilo by, kdybych si prohlédla kostel.“ Nevím, jaká pravidla má církev pro bezhlavé návštěvníky.
„Před bohem jsme si všichni rovni. Takže jenom klidně dále.“
Kostelík byl krásný, novogotický. Podle otce Josefa byl zasvěcen právě svaté Kateřině Alexandrijské. Její obraz visel nad oltářem.
Mě ale víc zaujal jiný. Byl schovaný stranou, trochu v šeru. I na něm byla svatá Kateřina. Stála vedle zlomeného, hřeby pobitého kola. O bok se jí opíral dlouhý meč. V jedné ruce držela knihu se zlatým brkem, v druhé pak vlastní uťatou hlavu.
Došlo mi, proč ze mě otec Josef neměl strach.