Duben se pomalu chýlil ke konci. Jaro bylo v plném proudu, vše začínalo rozkvétat. Petr se Zuzkou už strávili první noc v jejich domě. Ten sice ještě nebyl ve finální podobě, ale několik místností už bylo obyvatelných. Roman a já jsme se také mohli více uvolnit a pokračovat v postupném sbližování.
Bylo to takhle navečer, když tu najednou. „Aničko vnímáš mě.“ Byla to Kon-toki.
„Ano samozřejmě, co bys ráda.“ Vrátil se mi její pobavený úsměv.
„Konečně máme analýzu tvých vzpomínek. A skládám ti mususe.“ Slovo „mususe“ nemá v žádné pozemské řeči ekvivalent. My bychom řekli něco jako „nejvyšší uznání“ ale to je jen slabá náhražka.
„Velice si toho vážím. Čím jsem si to zasloužila?“ Logická otázka.
„Svým postojem k životu s tak neobvyklým handicapem. A měla jsi velké štěstí na lidi kolem tebe. Každopádně jsme se od tebe mnoho naučili. Hlavně neplnit lidem přání, která nevysloví nahlas.“ A opět její pobavený úsměv.
„Tak to jsem ráda, že jsem i já mohla v něčem pomoci lidu Kruez.“ Oplatila jsem jí úsměv.
„A teď k praktickým věcem. Abychom ti mohli vrátit hlavu, musíme přistát s člunem. Kapitán Kusu-te to zrovna domlouvá s Martinem. Takže zítra o půlnoci na mýtině vedle stavení, kterému říkáte hájovna.“ Oznámila mi. To bylo vše.
Roman, Petr a Zuzka šli ten večer se mnou jako doprovod. Ve stanovený čas, jsme dorazili na místo. Martin tu už byl a s hajným Břéťou něco kutili opodál.
Přesně o půlnoci nás ofoukl celkem silný proud vzduchu. Na zemi se objevily tři čtverce hluboko vytlačené v trávě. Najednou se ty zhmotnil trojúhelníkový letoun. Nebyl o moc větší než stíhačka. Martin s Břéťou ho hned začali zakrývat maskovací sítí.
Z útrob plavidla vystoupili tři Kruezané. Byli tak podobní lidem. Až na modré vlasy a takřka průsvitnou pleť. Kapitán Kusu-te neomylně zamířil k Martinovi a po lidském způsobu mu podal ruku.
Oba vědci Msu-tuf a Kon-toki, se zastavili přede mnou.
„Máš tu i své přátele.“ Usmála se Kon-toki.
„Ano, nechtěli mě pustit samotnou, abych snad někde nezakopla.“ Řekla jsem nahlas.
„Zbytečná obava. Pokud jsi na to ještě nepřišla sama, stačí příkaz „noční vidění“ a budeš i v noci vidět jako ve dne.“ Měla pravdu to mě nenapadlo.
Pak ale zvážněla. „Aničko, neseme ti tvoji hlavu, ale je tu problém, který se ti nebude líbit.“ Přenesla na nás pocit obav.
„Jen beze strachu pokračuj.“ Vyzvala jsem ji.
„S vybavením, které máme na naší lodi, nejsme schopni ti hlavu vrátit zpět kam patří.“ Můj šok musela vycítit i bez telepatie.
„Co tím chcete říct, nejdřív jí uříznete hlavu a teď jako sorry ono nejde vrátit?“ Rozčílil se petr.
„Klid Peťo.“ Chytila jsem ho za ruku.
„Je tu možnost, že bys letěla s námi na Binoq, tam to zvládneme za chvilku.“ Nadhodila Kon-toki možnost. „Ale má to, jak vy říkáte háček. Cesta tam i zpět zabere asi dva dny a můžeme vzít jen jednoho člověka. Ovšem díky relativistickým efektům při cestování warpem za tyto dva dny, zde na této planetě uběhne 44,5 roku.“
No tak to není háček ale hák. Co to tedy znamená. Buď budu mít zase hlavu na svém místě, ovšem za cenu, že po mém návratu bude Roman protivnej dědek. Nebo zůstanu do smrti bezhlavá. No to jsou mi vyhlídky.
„Ještě je tu třetí možnost.“ Ozval se najednou Msu-tuf. „Necháme vám tu velikou část svých vědomostí a s jejich pomocí budete schopni Aničce hlavu vrátit sami. Ovšem nesmíte naše vědomosti zneužít, to by vás pak všechny čekal trest.“
Tak přece nějaká naděje.
„Jaký trest, to byste nás jako někam zavřeli, nebo zabili?“ Zeptal se Roman.
„Ne. Vy byste se potrestali sami. Podle toho, co o vás víme jste schopní se pomocí našich technologií vzájemně vyvraždit a z planety udělat pustinu. A právě proto chceme tento dar svěřit zrovna vám co jste teď tady. Vy máte naši důvěru. Zbytek lidstva ne.“ Msu-tufovo proroctví bylo mrazivě reálné.
„Dobře, budu spoléhat na to že to časem zvládneme sami s použitím vašich technologií.“ Řekla jsem a snažila se vypadat statečně.
„Ano jsi statečná.“ Usmála se Kon-toki. „V tomto paměťovém krystalu je naše vybrané vědění. A věřím, že s jeho pomocí se opět spolu shledáme na naší planetě.“ Předala mi veliký sytě modrý krystal.
Kruezané nebyli na nějaké loučení zvyklí. U nich to tak prostě nechodilo. Prostě se otočili a začali nastupovat. Jen kapitán Kusu-te na nás zamával a řekl: „Mějte se fajn.“
Martin stáhl maskovací síť. Letoun ale zůstal viditelný. Lehce se odlepil od země s zatáhl a nožky. Pak už jen plynule stoupal a brzo se nechráněný člun ztratil i mému dokonalému zraku.
V levé ruce jsem držela modrý krystal vědění. A v ruce pravé, pak schránku, ve které byla moje vlastní hlava. Připomnělo mi to jeden obraz.