Jaro pomalu přešlo do léta.
Zrovna jsme s Jarkou seděly na sekretariátu radnice, tlachaly a popíjely kafíčko. Na monitoru bezpečnostní kamery se objevil muž.
„Ančo, rychle zalez. Někdo cizí,“ varovala mě Jarka. Zalezla jsem do kuchyňky.
„Dobrý den. Zhorný, autobusová doprava,“ ohlásil se návštěvník. „Měl by na mě starosta chvilku?“
„Máte štěstí,“ usmála se Jarka. „Je tu a v dobré náladě. Jděte klidně dál.“
Sotva zaklaply dveře, už jsme s Jarčou poslouchaly přes interkom. Starosta prakticky hned ztratil náladu. Autodopravce k nám přestal jezdit už před skoro dvěma měsíci a jako vysvětlení poslal e-mail s tím, že linka není rentabilní. Teď najednou přišel pan Zhorný s tím, že chce linku obnovit. Začal se starostovi omlouvat. Prý za ním přišel úředník z ministerstva a pohrozil mu, že pokud autobusovou linku nezruší, nechá jeho firmu zkrachovat. Zhorný chtěl mít dobré vztahy se všemi, a tak předložil Kňourkovi korespondenci s ministerským úředníkem. Plynulo z ní, že celou dobu bojoval za udržení linky do Muklova. V posledním dopise mu to konečně bylo umožněno. A tento poslední dopis byl podepsán úplně jiným úředníkem.
Náš starosta se rychle zklidnil. Nabídka pana Zhorného byla velmi zajímavá. Autobus by nekončil u značky s nápisem „Muklov“, ale zajížděl by do obce, kde by se otáčel okolo radnice. Starosta se pro myšlenku nadchl a slíbil, že zařídí vše potřebné. Když se pak rozloučil slovy: „Děkuji vám, soudruhu Zhorný,“ bylo jednání u konce.
Hned nazítří přijel do obce první autobus. Výjimečně přijeli oba šoféři, kteří budou na lince jezdit. Musela jsem se s nimi seznámit a zavázat si je. Třikrát denně cizí oči na návsi by mi jinak můj bezhlavý pohyb po vesnici rychle zatrhly.
Oba viděli v televizi, jak se u nás ztrapnil premiér, a nepokrytě nám drželi palce. Na mé odhalení reagoval každý jinak. Jeden byl dost ostražitý, ruka mu instinktivně cukla k mobilu, ale nakonec jen přikývl a řekl, že je mu do toho houby.
Druhý se zasmál: „S hlavou nebo bez hlavy, hlavně že seš pěkná kočka.“
A aby to podtrhl, plácl mě přes zadek.
„Vidím víc, než si myslíš,“ poznamenala jsem klidně.
Jen se zasmál. Ale už si držel ruce u sebe.
Jedním z prvních, kdo autobusem odjížděl, byl Jarek Váňa.
„Jedu do hlavního města poptat se kamarádů, jaká je situace po nástupu nové vlády,“ oznámil mi stručně.
Šla jsem domů zase trošku pracovat. Můj influencer Matys86 posílal nové video každé tři dny a platil mi podle délky od 1500 do 5000 korun. Bylo to výhodné pro oba. Kromě práce jsme si psali běžné věci jako dva kamarádi. Věděl, kde bydlím, a proto měl ke mně neobvyklou žádost. Jeho kamarádka, také influencerka, měla problémy. Propagovala na svém kanále nějakou kosmetickou firmu. Ta ale byla jeden velký podvod. Zlost podvedených se samozřejmě snesla na toho, kdo značku propagoval. Mladou, naivní youtuberku. Ta se teď potřebovala někde schovat. Odepsala jsem, ať jeho kamarádka klidně dojede, že ji na nějaký čas schováme. Byla ideálním kandidátem pro Muklov.
Jarek se vrátil až druhý den. Ale ne autobusem. Do obce dorazilo policejní auto. Z lehce opotřebované oktávie vystoupil Jarek a vysoký, svalnatý policista. Šli rovnou na radnici. Nebyl problém z obchodu, kde jsem zrovna byla, přeběhnout silnici a zajít za Jarčou na výzvědy.
„Jmenuji se René Kameníček, ale říkejte mi Stone,“ mluvil policista. „A jsem nadstrážmistr.“ Představila jsem si, jak si poklepává prstem na frčky.
„No, to je všechno pěkné. Ale já o ničem nevím. Vždyť tady ani nikdy nebyla služebna. Kdo vás sem takhle narychlo poslal?“ Starosta byl z toho celý vedle.
„Kapitán Komárek. Tady někde… Jo, mám na něho telefon.“ Policista začal diktovat číslo.
„Policejní ředitelství, kapitán Komárek,“ ozvalo se z telefonu.
„Starosta Kňourek, Muklov. Prosím vás, mám tady vašeho nadstrážmistra Reného Kameníčka. Prý tu má ode dneška sloužit,“ začal starosta.
„Dejte mi ho prosím k telefonu.“
Starosta předal sluchátko.
„Stone, ty idiote, co to sakra děláš? Říkal jsem příští týden, ne hned. Ale víš co, já se s tebou nebudu rozčilovat. Zařiď si to, jak chceš, a doufej, že ti lidi v Muklově dají šanci. A teď mi dej starostu.“
René vrátil sluchátko.
„Pane starosto, moc se omlouvám. On je René někdy příliš iniciativní a špatně si vyložil rozkaz. Můžete ho na pár dní někde ubytovat, prosím?“ žádal kapitán.
„Samozřejmě. Když ho tu máme, tak ho nevyženeme. Naopak jsem rád, že tu bude policie. Ale jak bych to řekl… Nemáme už dost prostředků na stavbu služebny.“ A to měl starosta pravdu.
„Hned vám zařídím dotaci na služebnu, neměl by to být problém. A moc vám děkuji, starosto. Kdyby něco, hned volejte.“
Kapitán zavěsil.
Nadstrážmistr ani nevěděl, jaké má štěstí, když ho u sebe ubytovala drbna Staníková. Hned měl všechny informace po ruce. A Blažena ho určitě připraví i na mou maličkost.