„Soudružko Anno proletářko. Můžeš na slovíčko.“ Zahalekal od branky starosta Kňourek.
„Co si přeješ soudruhu starosto.“ Došla jsem k brance.
„No zajisté víš, že se blíží nejvýznamnější svátek v roce.“ Jaký svátek asi myslí? Vánoce jsou daleko, a velikonoce už byly. No jasně první máj.
„A jak ti s tím můžu pomoct soudruhu?“
„No. Potřebuji do průvodu naši orlici.“ Usmál se.
„Vždyť víš, že se v tom kostýmu nedá chodit.“ Napadla mě výmluva.
„To je vyřešený. Dostaneš vlastní alegorický vůz. A navíc potáhne ho váš traktor.“ Měl to asi promyšlené.
„No tak dobře. Ale hlavně mi slib, že už mě nebudeš mlátit praporem do hlavy.“ To byla moje podmínka.
„Slibuju. Čestný pionýrský.“ Zvedl dva prsty k přísaze.
Můj orlí kostým utrpěl značné škody už při své premiéře. Hlavně boty. Drápy byly všechny buď zlomené nebo úplně chyběli. Roman mínil, že to chce něco pořádného. Našel několik hodných kusů hliníku a vytvaroval je do podoby masivních drápů. Po pár dalších úpravách se v botách dokonce dalo obstojně chodit.
Do křídel jsme namontovali výztuhy, abych nedržela jejich plnou váhu jenom rukama. Už se nemusely zašívat, stačilo na zádech zacvaknout patent. Ale pomoct mi s nimi vždycky někdo musel.
Hlavu Zuzka opravila a zobák přetřela barvou. S viděním mi pomohly moje kamery, které při vhodné kombinaci více režimů, prohlédly i skrze peří. Díky speciálním háčkům na šatech bude tentokrát sedět hlava skutečně pevně.
A nastal onen slavný den. Na kraji vesnice čekal Traktor řízený Jirkou Prouzou. Za ním vlečka ozdobená květinami a nápisem „1 První máj.“ Moje místo bylo vystláno červeným kobercem. Nastupování zařídil Roman. Jednoduše mě vyzvedl na valník. Ten se trošku zhoupnul.
„No moc stabilní to není.“ Mínila jsem. „Abych v zatáčce nesletěla na zobák.“
„Tak se chytni drápama.“ Smál se Roman.
„To není sranda.“ Odstrčil ho Petr. „Ukaž.“ Poklepal na červený koberec. Pak se rozmáchl a pěstí zarazil špičku mého drápu do ložné plochy vozu. Celé to zopakoval ještě sedmkrát, klidně a bez řečí.
„Zkus se nějak zavrtět, jestli tam držíš.“ Vyzval mě.
Zkusila jsem všechno možné, ale nohy stály pevně. Dokonce nešly ani nadzvednout. Zůstala jsem tedy rozkročená o trošku víc. Petr mě jednoduše k vozu přibil.
Průvod trval skoro hodinu. Starosta z malé tribuny chrlil jeden projev za druhým. Hudba hrála, děti mávaly mávátky. Podnikavá Magda v pozadí prodávala chlapům lahváče.
Zjistila jsem, že od únavy rukou mi pomáhá občas s křídly mávnout. A údajně to prý vypadalo velice efektně. Když moje vozidlo zaparkovalo na druhé straně vsi, přišel Petr s páčidlem, aby mě osvobodil. Pak mě sundal dolů jako pírko.
Chtěla jsem jít domů, ale lidé mě neustále zastavovali a fotili se se mnou. Nakonec jsem v převleku za orlici strávila celé čtyři hodiny. Prostě jsem holka, co něco vydrží.
Kostým orlice jsem očistila, srovnala peří a pečlivě ho
uložila do skříně. Ne úplně dozadu. Nechala jsem ho po ruce.
Věděla jsem, že se určitě bude hodit.
Roman mě vzal k ufologovi Vokounovi zkoumat mimozemský krystal. Na tak krátkou cestu nebylo potřeba brát si falešnou hlavu. V této části vesnice mě už všichni znali.
Krystal stál na stole uprostřed místnosti, obklopený spoustou snímačů, počítačů a různých udělátek.
„Tak co kluci?“ Oslovil Roman Jirku s Martinem.
„Hele něco si to z toho zdroje bere, ale děsně málo. Jako by to bylo nějak vypnutý.“ Informoval Jirka.
„Spíš je to v režimu stand by.“ Přeložil si to po svém Martin.
Chlapi začali něco ladit na přístrojích. Mě se krystal moc líbil. Měl nádhernou barvu a úplně mě lákalo se ho dotknout. Přišla jsem blíž. Na modrých stěnách tohoto objektu bylo mnoho různě propletených jemných linií. Uprostřed se zbíhaly do oválného útvaru. Nevím, co mě to napadlo, prostě jsem se ho dotkla.
Celý krystal se rozzářil. Přímo před očima se mi objevil nápis: „Paměťové médium aktivní.“
„Co se to děje.“ Vykřikl Jirka.
„Ono to snad ožilo.“ Přidal se Martin.
„Fajn chlapi mám tu data a je jich hodně.“ Roman nevzrušeně pozoroval monitor počítače.
„Ale jak to? Kdo s tím, co udělal.“ Jirka se ohlédl po krystalu. Ztuhl, pak na svůj věk překvapivě rychle přiskočil ke mně a dal mi velikou pusu na krk.
„Holka zlatá, tys to nahodila. Jsi ten největší poklad na světě.“
Druhý den po ránu přišla teď už sousedka Zuzana.
„Ahojík. Jdu na pokec.“ Zašvitořila.
„Vezměte místo. Ne pane Farkaš. Vraťte tu židli! To bylo myšleno obrazně.“ Zasmála se starému vtipu a usedla.
Svěřila se, že polední menu v hospodě vůbec nefungovala. Každý si vařil doma. Rozhodla se tedy otevírat až v tři odpoledne, kdy se lidi vrací z práce. Na večeře pak chodilo podstatně více lidí, než původně s Lenkou počítali. Asi jim chutnalo.
Probírala jsem zrovna svou skromnou šperkovnici. Náušnice už byly uklizené bokem. Na řadě byl zlatý řetízek po babičce. Měl přívěsek s modrým lapisem.
„Škoda, že to nemůžu nosit. Je tak hezkej, ale hned bych ho ztratila.“ Hladila jsem modrý polodrahokam.
„A proč ne?“ Nechápala Zuzana. „Jako že když nemáš hlavu tak by neměl za co držet. Tak ti ho přilepíme.“
Tři kapky sekundového lepidla a bylo po problému. Takže i toto mělo řešení. Na co vlastně potřebuju hlavu…