Pan farář byl pozoruhodný člověk a ráda jsem s ním mluvila. Měl velice pokrokové až neortodoxní názory. To byl také důvod proč ho biskup poslal sem do Muklova, na konec světa.
Po cestě do kostela, jsem musela projít částí vesnice, kde mě tak nějak ještě neznali v mé skutečné podobě. Proto bylo nutné používat falešnou hlavu. A jak si tak vykračuju a přemýšlím o moudrých slovech otce Josefa… „Bum.“ Moje hlava narazila do nějakého prkna. Lepidlo na krku povolilo. A hlava upadla na zem. Rychle jsem se otočila, sebrala hlavu a znovu ji nasadila. Ale lepidlo se už nechytlo. Bylo nutné ji přidržovat rukou.
„Já to viděla. Ty seš ta holka bez hlavy.“ Ozval se za drátěným plotem dívčí hlásek. Stála tam asi osmiletá dívenka v červených šatečkách.
„No ano, jsem. Ale bude to naše tajemství. Jo?“ Navrhla jsem.
„To těžko.“ Ukázala holčička na okno, v němž byla její matka.
Ta také za chvilku stála ve dveřích, mávala na mě. „Pojďte rychle dovnitř. Obě.“ Její hlas byl velice autoritativní.
Vstoupila jsem do domu, holčička za mnou. Tady už žena přestala skrývat své rozčilení.
„Snažili jsme se malou před něčím takovým uchránit. Jenže to by sis nesměla urazit kebulu o naše prkna před naším barákem. Nemůžeš obejít jako ostatní?“ Vychrlila na mě.
„Promiňte, zamyslela jsem se a přehlídla ta prkna.“ Asi to byl dost chabý pokus o omluvu.
„Tak madam se zamyslela a chudák dítě z toho bude mít noční můry.“ Její rozčilení, začalo dávat smysl.
„Já se ještě jednou…“ Holčička mi ale skočila do řeči. „Nech ji mami. Já žádné noční můry mít nebudu. Už jsem dost velká. A navíc už jsem věděla, jak asi bezhlavá Anča vypadá.“ Jak to mohla vědět a odkud ví, jak se jmenuju?
„Jak to proboha můžeš vědět?“ Otočila se k ní její matka.
„Táta to asi hledal na internetu a nechal to otevřené. Ale tam bylo plno krve, ale tady nic.“ Ukázala na mě.
Žena přesměrovala své rozčilení na manžela. „Pacholek. Až přijde z práce, tak si to s ním vyřídím.“
„No a co s vámi dvěma.“ Žena už zněla klidněji. „Tak se pojďte posadit na a to, si klidně sundejte. Když už to Natálka viděla.“
Pak už hovor probíhal úplně normálně v přátelském stylu. Manželé Jarka a Olda Horákovi, měli obavu o svoji dcerku Natálku. Na jednu stranu chtěli, aby mě Natálka brala takovou, jaká jsem. Ale na stranu druhou, nevěděli, jak to holčičce opatrně vysvětlit. Zasloužili si vysvětlení, a to jim můj příběh poskytl. Jarce se zřetelně ulevilo a Natálka neskrývala nadšení. Vyfotila se se mnou, ale musela slíbit, že fotku ukáže jen kamarádům z Muklova.
„Ve škole se stejně bavím jenom s našima. Měšťáci nás nemají rádi, nadávají nám a malého Pepíka dokonce šikanují.“ Řekla na konec Natálka smutně.
Nedlouho po tom, přišel Roman domů až pozdě v noci. Jako vždy se zasekl při zkoumání modrého krystalu. Trošku nevybíravě mě probudil. Chtěla jsem ho zpražit, ale nedal mi k tomu možnost.
„Máme první úspěch zlatíčko. Budeme vyrábět elektřinu zadarmo pro celou vesnici.“ Úplně zářil nadšením. Zalezl si za mnou do postele a pokračoval.
„Stačí nám jedna celkem malá větrná elektrárna za vesnicí a vyrovnávač energie od Kruezanů. Ukládá to energii do časoprostorové kapsy. Když není odběr, kapsa se zvětšuje a naopak.“
Moc jsem tomu nerozuměla, hlavně pak technickým detailům. Ale Romča byl k nezastavení. Pořád mluvil a mluvil. Nejúčinnější by bylo zastavit ho polibkem. Ale jak to mám udělat? On mě vždy líbal na krk. Tak jsem ho popadla, přitáhla se k němu a krk mu položila přes ústa. Pochopil takřka okamžitě. Udělala jsem další krok v našem vztahu.
To byla noc. A ten můj krok. No jako v sedmi mílových botách. Pořádnej skok. Ale bylo to skvělé. Doufám, že Romča nezačne s nějakým plánováním. Nechci to mít style. Zítra svatba. Dovolená na kanárech. Za rok první dítě. Nové auto. Za další rok druhé dítě. Druhá dovolená na kanárech. To ne! Takhle si život nikdy nalajnovat nenechám. Ale takovouto noc si musíme dopřávat častěji.
Kolem poledne přišel na návštěvu doktor Mráček.
„Ahoj Aničko. Jak se máme. Tělo v pořádku, hlava v pořádku?“ Zajímal se hned.
„Jasně pane doktór. Celá jsem v pohodě. Ale kvůli tomu nejdeš. Že? Znám tě.“
„Ano. No je tu taková věc. Mám kamaráda. Je to profesor v oboru bioinženýrství. A moc rád by tě viděl.“ A pozor nějakej vědátor. Honza postřehl, že jsem znejistěla.
„Neboj se. Chce si tě jen prohlédnout a slyšet tvůj příběh. A navíc se za něj můžu zaručit, že to nebude nikde vytrubovat.“ No ještě že tak. Trochu neochotně jsem tedy s návštěvou pana profesora souhlasila.
Hned druhý den přivedl doktor pana profesora. Byl to zdatný padesátník s prošedivělou bradkou a knírkem.
„Profesor Jáchym Řezáč.“ Podal mi ruku. „Pro přátele jenom Jáchym.“
„Těší mě. Anna Filipová. Pro přátele Anča.“
„Na úvod Aničko, tě chci ujistit, že o všem, co mi sdělíš budu mlčet a tvoje tajemství si vezmu sebou do hrobu.“ To tedy doufám.
Můj příběh znal. Zajímaly ho detaily. Začali jsme mými implantovanými náhradami smyslů. Poslouchal velmi pozorně. Občas se na něco zeptal. Pak chtěl vidět moji hlavu. Ta byla v bedýnce od mimozemšťanů. Jednou denně jsem do otvoru na boku musela napěchovat trošku živin, o vše ostatní se starala bedýnka. Jáchym dlouho celé zařízení studoval. Zeptal se, jestli je možné hlavu vyjmout. Kruezané to zařídili tak že to možné bylo, ale jen na hodinu.
„Drahá Aničko. Děkuji ti za vše, co jsi mi řekla a ukázala. Mám na dlouhý čas o čem přemýšlet. Můžu se za tebou za nějaký čas zase zastavit?“ Zeptal se.
„Jistě Jáchyme budeš vždy vítán.“
Spolu s doktorem Mráčkem odešli. Působil na mě velice dobrým dojmem. Pokud mu jde jen o seriózní výzkum, nejsem proti. Možná doufá, že by technologie použité na mě mohli pomoci i jiným lidem. To by bylo jistě fajn. Ale co to bude znamenat pro mě?